Srpen 2014

Zapomenutý

25. srpna 2014 v 11:32 | V.F. |  Témata týdne
Obklopovala mě temnota - nic jsem neviděl, nic neslyšel. Ticho, které zde panovalo mi drásalo duši a pomalu přivádělo k šílenství. Vznášel jsem se v nicotě - pohlcovala kousek po kousku každičkou část mého těla.
To je ono? Smrt? Tak takhle skončím? Věky i člověkem zapomenut. Ztracen v nicotě času a pomíjivosti lidské mysli? Heh...čekaljsem...čekal jsem něco jiného. Lidé - člověk - je až k pláči, jak rychle dokáží na někoho zapomenout.
Chtěl jsem žít věčně - když né na světě, tak alespoň v myslích lidí. Chtěl jsem dokázat něco velikého, aby si mě pamatovali, aby udrželi mé jméno navždy.
Jméno?
Jaké to bylo jméno?
Nedokážu to. Nevzpomenu si.
Už je moc pozdě- pozřela mne temnota. Zbyla jen poslední vzpomínka- myšlenka- na slova a pak vše zmizelo. Zůstal jsem sám, zapomenut v nicotě věčnosti.

Mršina-Rob Thurman

13. srpna 2014 v 12:37
Jmenuju se Chňapal.
Běžím a poboku mám bratra. Ne, není to vlastně můj bratr, ale je z mé smečky, a to je totéž. Kdysi mi zachránil život, před lety. Já dneska zachránil jeho duši. Je to Rafferty: teď si vzpomínám, i když v zápalu boje jsem na to možná zapomněl. Pamatuju si ještě víc. Pamatuju si sebe. Pamatuju si svůj život. Pamatuju si, jak došlo k tomu, že teď běžíme vstříc stromům pod obrovským krvavým měsícem. Pamatuju si, že jsem bratranci říkal, ať si jde žít vlastní život. Na to mi řekl, že jeho život jsem já a zachránil jsem mu duši: že jsem jeho rodina, jeho nejlepší část.
Měl pravdu. Rodina by vždycky měla být vaší nejlepší částí.
Jmenuju se Chňapal a myslím, že tohle je naposledy, kdy to vím. Brzo si to nebudu pamatovat o nic víc než hranolky a narozeninové dorty. Nebudu si pamatovat spršku pih rozprostřenou na ňadrech nádherné ženy ani dotek jejích měkkých rtů. Nebudu si pamatovat vánoční cukroví mé matky, křiklavě zbarvené ptáky v pralese, karetní hry a lyžování na černé sjezdovce, ani to, jak jsem vypil šest piv, vylezl na střechu koleje a vyl na hvězdy. Jsou to ty nejlepší vzpomínky, jaké kdo může mít. Já je měl. To se počítá.
Jenže to bylo předtím a teď je teď.
Cítím, jak mi srstí proudí noční vzduch, když běžím. Cítím zvěř v lese a smečku po boku. Tady se dá žít, pro Vlka to bude dobrý život... nebo jen pro vlka. Někde v předu na mě čeká okraj útesu.
Jmenuju se Chňapal.
Konečně tam stojím. Není to útes pod mými tlapami, ale i tak je skutečný. Nevidím ho očima. Nedotýkám se ho, ale cítím ho v mysli. Nevím, co čeká dole, ale nebojím se. Nebojím se, protože mi po boku stojí rodina. Je se mnou bratranec, který je zároveň mým bratrem. Je to má smečka. Čeho bych se mohl bát, když mám tohle všechno?
Teď je teď. Vždycky je teď.
Teď je dobré. Mohlo by to být to nejlepší.
Je to to nejlepší.
Jmenuju se Chňapal.
Jmenoval jsem se Chňapal.
Jmenuju se.... jmenuju se...
Jsem...
Jsem ztracený i nalezený a jsem volný a šťastný.
Až skočím přes okraj, někdo skočí se mnou, bok po boku. Cítím v něm spřízněnost. Spřízněnost je všechno. Nejsem sám.
Nikdy nejsem sám.
Přistávám, pode mnou je země a nade mnou měsíc. Jsem vlk. Jsme smečka.
A víc nepotřebuji.


,,Protože síla smečky je ve vlkovi a síla vlka je ve smečce."
-Rudyard Kipling

Píseň mrtvých

13. srpna 2014 v 12:05 | V.F.
Nekonečné sály plné tančících párů, hudby, zpěvu, jídla a ponurých barev-koberce, stoly i tapiserie na stěnách byly v odstínech šarlatové a půlnoční černě. Dokonce i tančící postavy byly oděné v podobných barvách- občas se v davu mihla fialová nebo tmavě modrá, aby hned poté mohla zase zmizet. Vzácné šperky na krcích urozených dam se třpytily, jak se v nich odráželo světlo tisíců svící rozmístěných na stěnách a velkých železných lustrech.
Piáno, které až do teď hrálo osamělou melodii, utichlo a místo něj se začal rozléhat pláč desítek houslí doprovázený sametovým hlasem ženy v černé masce. Krásná a osamělá píseň, plná bolesti a pokušení.
První pár začal tančit. Postupně se k nim přidávali ostatní, až se nakonec v rychlém tempu hudby prolínaly a splývaly stovky postav. Hlas ženy přidával na intenzitě, prostor hýřil barvami, které se slily do jedné černé skvrny. A pak bylo ticho, jen vítr si pohrával s pavučinami a roznášel staré cáry, dříve rudých, tapiserií po pustém sálu, kde se dříve konaly velkolepé bály.
Dnes. Dnes zde tančí ,už jen duše mrtvých.