Duben 2014

Hodiny

27. dubna 2014 v 19:21 | V.F. |  Témata týdne

Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Dotěrný zvuk ručiček znějící opuštěným sálem. Tik. Tak. Cvak. Ručička se zadrhla. Cvak. Bim. Bam. Bim. Bam. Hodiny odbíjí. Další nekonečná hodina zmizela. Cvak. Tik. Tak. Černý stín ručičky se dal opět do pohybu.
Hodiny. Pozoruji je už dlouho. Kolikrát už odbily? Dvacetkrát? Třicetkrát? Nevím. Nevzpomínám si. Kde jsem? Proč tu čekám? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Tik. Tak. Tik. Tak. Vzpomínám si jen na hodiny a jejich pravidelné tóny - jako píseň. Měly krásně vyřezávané sloupky, místy zlacené, plné propletených těl draků. " Umělec si musel dát se svým dílem hodně práce," problesklo mi hlavou. Klidně by se mohly začít hýbat. Létat.
Tik. Tak. Tik. Tak. Ručička se zase blížila ke konci své cesty. Proč tu sedím? Nač čekám? Tik. Tak. Tik. Tak. Odvážím se porozhlédnout po sále. S námahou otáčím těžknoucí tělo. Jsem tak unavený. Tik. Tak. Tik. Tak. Mdlým zrakem se rozhlédnu po sálu. Sklouzávám pohledem od stropu s těžkými trámy na kamennou stěnu, podél které stojí další a další hodiny. Netikají. Mlčí. Mlčí stejně, jako těla na podlaze. Spousta těl. Padlí válečníci, jejichž čas přišel.
Z pozorování mě vytrhl zvuk odbíjení. Otočím se ke svým hodinám, ty však stále klidně tikají. Pohledem pátrám po sále, nic nevidím. Znovu odbití a s ním výkřik. Ticho. Další hodiny přestaly fungovat a další život pohasl.
Tik. Tak. Tik. Tak. Cvak... Ručičky se zastavily. Zahledím se na ně. Musím hodně zaostřit, protože už skoro nevidím. Rána v mojí hrudi začíná bolet. Cvak. Bim. Bam. Bim. Bam. Zvuk odbíjení je čím dál tím vzdálenější. Jak to, že hledím do stropu? Neseděl jsem? Už si nevzpomínám. Ach. Bim. Bam. Bim. Bam. Cvak. Cvak...
Další hodiny přestaly tikat.

Věž strážných andělů

12. dubna 2014 v 17:09 | V.F. |  Témata týdne
Daleká věž, vysoká a mohutná. Sama v modré nicotě. Obklopená mraky tak čistými, že připomínaly bělost křídel andělů. Římsy byly zdobené chrliči, těmi obludnými stvořeními, která vypadala, že se chystají skočit do hlubin propasti. Tlamy, doširoka rozevřené ostré kamenné zuby. Křídla, roztáhlá a připravená k letu. Jen tváře. Ach, ty ubohé tváře, měly výrazy plné bolu a křivých šklebů. Masky a grimasy. Avšak i přes všechny jejich nedokonalosti, věž hlídali. Kamenní, stážní andělé.
Přicházely větry, bouře, slunečné dny i kruté zimy. Strážci tam stále byli. Neopustili svou věž, nebeský poklad. Neutekli.
Pak přišly tajemné noci, měsíce v úplňku, hvězdy - padající slzy oblohy. Rudé a žhavé. Krvácející. Nechávaly na obloze jizvy, jako čas a počasí na tvářích chrličů. Za takových nocí chrliči opouštěli svá místa na římsách a za zvuku drolících se kamenů, kroužili okolo věže. Prolétávali ozdobnými sloupky, oblétávali střešní lilie a stylizované korouhve.
Jejich stíny se odrážely ve vitrážových oknech, jež při svitu měsíce byly rudé, žluté, červené, zelené a modré.
Slétávali i pod mraky, až dolů, do hlubin k základním kamenům, odkud se vraceli zpět k římsám. Věrní andělé. Létali až do úsvitu, a když padl první paprsek slunce na věž, ti divocí noční andělé, byli zase kamennými chrliči, sedícími na římsách. Nehybnými a tichými.

Blázen

10. dubna 2014 v 21:13 | V.F. |  Témata týdne
Přišel ten den. Vyšel jsem z temného průchodu stromů na světlem ozářený vrch. Bylo krásně, vzduch voněl přicházejícím létem a tráva byla měkká a zelená.
Došel jsem pomalým krokem až do středu vršku - řetězy chrastily s každým prudším pohybem, položil jsem bosé chodidlo na první dřevěný schod. Byl hrubě opracovaný. Na kůži jsem cítil každý hlubší zářez, každou třísku, každičké zadrhnutí dláta Mistra tesaře.
Nohou mi projel lehký záchvěv. Ze dřeva se šířil chlad a kůží se mi plížil do těla. Byl to příjemný, elektrizující pocit. Dal jsem na schod i druhou nohu. Mozek mi vybuchl v blaženém štěstí. Dnes je ten den.
Následoval další schod, pak další, další a další. Řetězy chrastily a narážely do dřeva, odlamovaly třísky a oznamovaly můj příchod. Ďáblovi řetězy, chtěl jsem stoupat vzhůru, ale oni mě táhly dolů. S vypětím všech sil jsem vyšel poslední schod. Na dřevěném pódiu mi bosé nohy lechtal větřík. Byl tam nahoře krásný výhled. Měl jsem krajinu jako na dlani. Šťastně jsem se nadechl a svižným, pružným krokem došel doprostřed pódia. Dnes bylo moje vystoupení. Klekl jsem si. Nademnou stál vysoký muž. Silný člověk, oděný v šedé s kápí přetaženou přes obličej. Špinavým, flekatým hadrem čistil lesklý meč. Dnes bude mým partnerem on.
Zahleděl jsem se z pódia dolů. Přišlo pár vlivných lidí. Přišli na mé vystoupení. Páni v černých pláštích, které těší podobná představení. Baví je sledovat výrazy herců, těsně před koncem.
Na pódium přichází další herec. Obtloustlý, plešatějící muž. Postavil se předemne a tím mi zakryl výhled do hleviště. Vytáhl rozsudek a začal předčítat. Představoval mou postavu, mou roli. Četl chvíi, rozsudek byl jasný. Smrt. Klečíc na kolenou jsem s lehkým úsměvem položil hlavu na špalek. Byl ještě mokrý, kluzký a rudý od předchozího představení.
Muž v šedém. Ach, ano! Už si vzpomínám. Kat. Kat, se mu říkalo. Přistoupil ještě blíž, táhnul sebou těžký meč. Na krku cítil jsem jeho měření. Konečně přijde moje část, moje velká role. Moje smrt. Už to cítím. Kat zvedá svůj meč. Napínají se mu svaly, zatíná prsty do kožené rukojeti. Slyším jeho nádech. Je to tady, moje číslo.
Chystal se udeřit. Ale ještě před tím, než skončí můj part, naposledy zvolám do tohoto světa:,,Jsem Blázen Nazareth a nepobavil jsem krále."
Pak všechno zmizí. Však těžká slova blázna zůstanou viset ve vzduchu a tiše stoupají do nebe. Padám a padám. Vstříc temnotě. Vstříc nekonečným městům na nebesích, kde už čekají na má vystoupení.
Vstříc smrti. Ach.

Světy

6. dubna 2014 v 18:55 | V.F.
Přes tisíce let,
pozoruji cizí svět.
Jsem vyhnancem.
Smrti vyslancem.

Přes stovky let,
pozoruji nový svět.
Nemám kam jít.
Možná..Ne! Tady nesmím žít.

Přes desítky let,
pozoruji seschlý svět.
Nákaza ho zevnítř zžírá.
Kde jsem já, tam všechno zmírá.