Thema der Woche (inspiriert): Teil I.

16. března 2014 v 21:41 | Aussie |  Témata týdne
Nebyla to jen zima. Teď už to věděl. Začalo to třetí den.
***
Třetí den, kdy ležel na samotce. Už si ani nepamatoval, za co tady byl. Měl za sebou tolik přestupků, tolik drzostí, tolik… tolik věcí, které se jim příčily. Nechápal, proč by mělo být třicet osamělých dní něco, co všechny zlomí. Teď už věděl. Ztrácel sám sebe. Nevěděl, kde je realita. Nevěděl, kde je Bůh. Jediné, co cítil, byla osamělost, jediné, co viděl, byla malá, betonová místnost, jediné, co bylo ještě skutečné byla úporná bolest v prstech. Listopad byl letos obzvlášť chladný. Ale i to začínalo mizet. Kůže za nehty modrala a cit se ztrácel.
Světla zhasla. Svalil se na podlahu. Chtěl to udělat celý den, jen proto, aby viděl dozorčího, aby viděl osobu, aby cítil bolest z ran obušku. Jeho škrábance mu nestačily. Ale to jim přece nemohl dovolit.
***
Někdo volal jeho jméno. Byla to ona. Samozřejmě, že ano, kdo jiný. S tím lehkým důrazem na první slabice, lehce, jako kdyby jí sedělo příjemně na jazyku. Tak si hrála se všemi slovy. Šly jí z úst bez problému, omračovaly ostatní. Měla sílu je změnit. Změnila jeho, vždyť proto tady ležel. Ale ne. Nelitoval.
***
Křik. Světlo. Nelidský řev z vedlejší cely. Málem se na něj upnul. Realita.
***
Stál už několik hodin. Prsty necítil, ale svaly ano. Hýbaly se málo. Hýbaly se špatně. Je zvláštní, teď by se nejradši šel projít. Nikam nechodil, než ji potkal. Neměl jak strávit svůj čas. S ní to byl čas dobře strávený. Nikdy nezapomněl jejich první rozhovor.
***
"Proč jsi vůbec šel na tuhle školu?" hlas, tichý, těsně za ním.
Trhl sebou. Za ním stála dívka. Vlnité vlasy poletovaly ve větru.
Byl zticha. Nechápal otázku.
Ušklíbla se. Ale něco v jejích očích připomínalo upřímné pobavení.
"Myslím, proč tady studuješ? Nemusel bys. Četla jsem tvůj soubor. Máš to dobře rozhrané. Proč?"
Jeho srdce vynechávalo údery. On nesouhlasil s tím "mít to dobře rozehrané". On nechtěl tenhle život. On nechtěl být dozorčí nebo voják na frontě.
Slyšel smích.
"Řekněme, že si chceš vylepšit tvé rétorické schopnosti. Univerzální odpověď, nemyslíš?"
Odcházel. Poslední, co cítil, byl tabák. Když se otočil, kouřila cigaretu.
***
Jeho dveřmi byla podstrčená špinavá břečka. Byla studená, ale bylo to jídlo. Málem se na něj vrhl a rozebíral jazykem každý hlt, každý kousek zeleniny. V polévce nebylo žádné maso ani žádné živiny. "Když ti chybí minerály, ztrácíš nad sebou kontrolu. Tvůj práh bolesti se snižuje. Přešně tohle používají při výsleších." znělo mu najednou v hlavě. Ano, on věděl. Už se několika zúčastnil. Ale ne, neudělal jsem to. Nemají tvé jméno. I když, nebylo už dávno na seznamu?
***
Podruhé když se potkali, také to nečekal. Bylo to v autobuse, kterým jel do školy.
"Richard měl včera hezkou košili, nemyslíš?"
Bylo to její oblímené slovo, nemyslíš? Na co by měl myslet? On nemyslel. Opět bezeslovně zíral. Sedla si přes uličku.
"Nemusíš odpovídat. To bylo jen rétorické. Díval ses na ni celý den."
Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Usmívala se na něj.
"Neboj, nikdo nás neslyšel. Nebo, jak to jen říct. Nikoho náš rozhovor nezajímá."
Zamumlal něco, čemu nebylo moc rozumět.
Když se zvedali, nabídla mu cigaretu. Nevzal si ji. Ona si zapálila a celou cestu ho sledovalai. Cítil, jako by jím procházel paprsek.
***
Netrvalo dlouho, než zjistil, že je určitým způsobem geniální. Jedna hodina historie mu stačila. Naprosto změnila jeho pohled na svět.
Mluvila a mluvila, přerušovala učitele ve výkladu. Ne, takhle to není, to bylo takhle. To je černobíle. To je taková blbost. Všechno měla podložené. Všechno dávalo smysl. Ideologické pilíře výukového systému i jeho vlastní mysli se bortily jako domečky z karet.
Později zjistil, že matematika není její silná stránka. Ani chemie jí nedávala smysl. Ale jeho názor to nezměnilo.
***
Tma. Jeho jméno.
"Jsi to ty?" zašeptal do ticha. Když nad tím ráno uvažoval, nevěděl, jestli to řekl nahlas. Na tom nezáleželo. Dozorčí věděl, že všichni v těchto místnostech dříve nebo později začnou šílet. Stav to nebyl nevratný, to ne, oni je ještě potřebovali, ale odříznutí od okolního světa činí z lidí věci, které komunikují jen se svými představami.
"Dobře víš, že ne. Jsem vzpomínka, iluze." tentokrát už to nebyl její hlas. Bylo to něco, co si uvědomoval. Její obličej. Vždycky byla racionální. I teď ho přiváděla k racionalitě.
Proboha, co to bylo za osobu?
Probudil se. Neviděl nic, jen tupé světlo zvenčí mu dovolovalo vidět betonový strop. Tohle nebyl sen. Byl si jistý. Poprvé za dlouhou dobu si byl jistý. Zima ho svrběla do nohou. Usmál se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gerri Gerri | 16. března 2014 v 21:53 | Reagovat

To je skvěle napsané. Až mě mrazilo. Je tohle nějaký pracovní tábor?
Jo, tak mě napadá, nejsem si z toho textu jistá... Je zamilovaný do té dívky, nebo je to vlastně gay?
Z příběhu mě mrazí, i proto, že mám pocit, že bych měla číst mezi řádky a ono mi to nejde.

2 Aussie Aussie | 16. března 2014 v 22:00 | Reagovat

@Gerri
Díky moc za komentář :) K tvým otázkám:
- Ano, je to pracovní tábor.
- Hlavní hrdina je gay. Vztah, který má s Wilhelminou - to je ta dívka, je pro něj ale nesmírně důležitý. Přesto, striktně platonický a i když zatím jednostranný, nebude tomu tak v budoucnosti.
- A co se týče tvých pocitů: Tohle byl přesně můj cíl. Tenhle příběh je z velké části vzpomínkový a lyrický, takže mi tenhle feedback dělá jako autorovi obrovskou radost.
Danke vielmals,
Aussie

3 V.F. V.F. | 16. března 2014 v 22:12 | Reagovat

Moniko. Už mě unavuje poslouchat tvé neustálé skuhrání nad tím, že tvé povídky jsou hrozné. Nejsou. Tak prosím přestaň mumlat někteří lidé se i v deset v noci snaží shlédnout co nejvíce dílů anime. Všichni mají rádi tvé povídky a já jsem ráda, že na tomto blogu pracuješ semnou. :D

4 Aussie Aussie | 16. března 2014 v 22:16 | Reagovat

@meineliebstemitbewohnerin

Ich liebe dich auch. Genieße deine Anime. Ich halte schon meine Klappe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama