Březen 2014

Lilith

30. března 2014 v 19:08 | V.F.
Ve stínu se Satan smál,
smutně hleděl, klidně stál.
Přišel zas a zase
s nabídkou upsati se.

Tvář bývalého anděla,
snad až příliš spanilá.
Smutně mě sledoval,
jako by litoval,
že nechal mě jít
a sám pak musel žít.

Ach, ano. Ten pohled miluji,
jsem zrádkyně. Lilith se jmenuji.

Cesta časem

30. března 2014 v 19:03 | V.F.
Pocestuji časem a prozradím Vám inspiraci, díky které jsem napsala většinu svých básní. Hudba. Tak jednoduché slovo a dokáže tolik kouzel. Skoro každá báseň je složena podle jiné písničky. Tady je malý seznam, kdyby jste si je také chtěli poslechnout. :)

Vítr byl mým svědkem- Nick Cave & The Bad Seeds - Henry Lee
Nešťastná láska- Come Little Children
Růže- Wolf's Rain: Athair Ar Nearmh
Smrtka- Lala's lullaby
Příběhy- Inner Universe
To jsem já- Aoi Teshima- Teru no uta
Ticho- Katayoku no Tori -One Winged Bird
Sny- Nurarihyon no Mago- Sunshine
Lilith- Yuzu - Hyori Ittai

Sny

24. března 2014 v 21:38 | V.F.
Sny se plíží jako mráz,
přicházejí stále snáz.
Polapit se nedají,
cestičky si hledají.

Doufám, že se vám mé dosavadní básně líbily. Těm, kteří je čtou až do konce bych chtěla moc poděkovat. :)
Děkuji vám. Sladké sny :)

Thema der Woche: Teil II

22. března 2014 v 23:30 | Aussie |  Témata týdne
Tak, je tady další téma týdne a druhá kapitola mé povídky. Témata týdne děj moc nemění. Tohle je spíš takový small bang k mé práci z NaNoWriMo 2012 a 2013 - tedy příběhu, který má už přes 100 000 slov. Je pořád v editaci, změť angličtiny, němčiny a gramatických chyb. Témata mi spíš dávají náměty na myšlenky jednoho z mých hlavních hrdinů, o jehož měsíci na samotce píšu. Není to součástí původního příběhu, který je na tomhle místě psaný z jiného POV a to se mi zdá jako celkem velká škoda, protože čtenář (a částečně ani já) nevidí ten emocionální vývoj a změny, které za těch 30 dní nastaly.
Aber was auch immer.
Laakirchen je město v Horním Rakousku, v okresu Gmunden. Je divné to skloňovat.
Vzhledem k tomu, že jsem neustále navyklá požívat pro ni jenom zájmeno, neobjevuje se Wilhelminino jméno moc často. Káždopádně se tak jmenuje ta dícka, o které je většina vzpomínek ( a ty jsou v kurzivě).
---
Byl to už celý týden? Ano, musel to být týden. Za ten se změnilo jeho celkové uvažování na samotce. Hlavně jeho teorie o tom, co to znamená, zlomit se. Na začátku si myslel, že to zahrnuje ono opření o zeď, sezení a jiné věci, které znamenaly nevyhnutelný příchod dozorčího. Ale to se muselo stát. Nedostatek jídla a vody způsobovaly omdlévání a on už chápal, proč je řev z jiných cel tak nelidský. On se chtěl pohnout a chtěl si stoupnout, ale nešlo to. A rány nepřstávaly a nepřestávaly. Proč to ten člověk dělal?
---
Byla to zase jedna z jejich jízd autobusem. Po dvou týdnech přestalo být žertování o jeho očividném zamilování do Richarda zábavné i pro ni a začala se s ním bavit o všem možném. Nevěděl, proč zrovna on, ale nestěžoval si. Měla zajímavé náhledy. Třeba na dozorčí v táborech.
"Zamyslel ses někdy nad tím, jací lidé pracují v táborech?"
Samozřejmě ho napoprvé nenapadlo, co myslí. Koho by napadlo.
"Kterých?"
Na vteřinu vypadala, že ty oči skutečně protočí.
"Ty víš kterých."
Šokovaně se rozhlédl. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Ona povytáhla obočí.
"Nic si nemyslím."
Pauza.
"Radší... si nic nemyslím."
Byl to úsměv? Musel být.
"Sadismus, řekl bys... ale to není nejdůležitější," zahleděla se na něco za ním, pravděpodobně na ubíhající cestu,"manipulativnost, to je to co hledají."
A dávalo to smysl, nebo ne?
"Potřebují někoho, koho mohou nadchnout pro ideologii," zamumlal tiše, skoro neslyšitelně.
A tohle už byl úsměv.
"Mhm."
---
Co bylo zlomení bylo následovaní ideologie a názorů. Odložení jeho vlastních, vzdaní se toho, co ho sem přivedlo. Každý v hloubi duše věděl, že na záchranu je pozdě, že teď už je nic nezachrání a stejně zemřou bolestivou smrtí, ale sám se přistihl, že uvažuje, jestli, kdyby se poddal, bylo by třeba zacházení s ním lepší, více jídla nebo tak něco.
Ale věděl, že to není pravda. Člověk s jiným názorem byl nepřítel. Zlomený nepřítel byl vtip.
A tak blouznil, omdléval a budil se v bolestech. Brzo zjistil, že dozorčí nosil bačkory. Nemohl slyšet klapot bot. Kdykoli mohl někdo nahlédnout. Nemohl se schovat.
---
"Co to vážeš?"
Ano, na téhle stanici nastupovala.
"Lapač snů."
Na tváři se jí objevil trochu zmatený výraz.
"Jako indiáni? Američané o tom mluví."
Byla často ve Vídni? On to nevěděl, ale každopádně měla přehled jak o městě, tak o různých kuturách, které se tady objevovaly.
"Myslím, že ano. Richard měl takový ve škole. Prý to chrání od nočních můr."
Překvapivě toho nevyužila. Místo toho se podívala na strop a téměř zašeptala: "Ten by se mi taky hodil."
---
Hlídač se jmenoval Manfred. Slyšel ho mluvit s jiným na chodbě. Jeho bratranec se jmenoval Manfred, vybavilo se mu. Nevěděl, co si o tom myslet. Teď musel myslet na malého, sedmiletého Mannyho vždy, když slyšel drsný hlas dozorčího.
Vlastně mu bude za měsíc osm.
Ví už, že je něco špatně? Vidí nervózní výrazy jeho rodičů? Dostal se strach do Laakirchenu? Od Wilhelminy věděl, že kolem jejího města občas procházely jednotky a že strach to nahánělo, že lidé dostávali stihomana. Její bratr z toho podle jejího názoru začínal šílet. Psával dříve poněkud rebelantské básně a teď se bál, aby ho její druhý bratr neprozradil. Ten totiž souhlasil s ideologií. Ale nebylo tomu tak předtím - i když byl součástí strany. A přes něj se dostalo do schránek několik lísků s "ne". Ne, že by to něco změnilo, stejně většina lidí souhlasila, ale jeden mohl mít dobrý pocit a zároveň nebýt zatčený, protože člověk u schránky byl na jeho straně. Už tomu nebylo tak a někteří lidé už zmizeli.
Nedivil se, že to jejího bratra tak chytlo.
Chytlo to i někoho u Mannyho? Manny byl snílek. Určitě z něj jednou bude spisovatel nebo básník, měl na to talent.
Ale v téhle době bylo psaní těžké. Strach svazoval myšlenky.
---
Světla zhasla.
Jeho tělo se zkroutilo na zemi.

Bláznivý příběh kap. II.

17. března 2014 v 20:52 | V.F.
Bylo mlhavé ráno. Lovci upírů nastoupili nalehko, aby se jim dobře prohledával terén. Rolničky však přišly ve svém tradičním zátahovém oblečení: kožich, teplá čepice, neprůkusná vesta, dlouhé kahoty a gumové holinky.
K odpoledni se dostali k lesu. Lovci obratně slídili po lese, zato Rolničky si dávali každou chvilku přestávku, kvůli těžkému oblečení. Nakonec došli k rozhodnutí, že si odpočinou ve stínu stromů.
Sotva zalehli, past cvakla. Byli v pasti. Ze křoví vyběhla tlupa upířích dětí a odvlekly si Rolničky sebou do chaloupky na Muří nožce.

Thema der Woche (inspiriert): Teil I.

16. března 2014 v 21:41 | Aussie |  Témata týdne
Nebyla to jen zima. Teď už to věděl. Začalo to třetí den.
***
Třetí den, kdy ležel na samotce. Už si ani nepamatoval, za co tady byl. Měl za sebou tolik přestupků, tolik drzostí, tolik… tolik věcí, které se jim příčily. Nechápal, proč by mělo být třicet osamělých dní něco, co všechny zlomí. Teď už věděl. Ztrácel sám sebe. Nevěděl, kde je realita. Nevěděl, kde je Bůh. Jediné, co cítil, byla osamělost, jediné, co viděl, byla malá, betonová místnost, jediné, co bylo ještě skutečné byla úporná bolest v prstech. Listopad byl letos obzvlášť chladný. Ale i to začínalo mizet. Kůže za nehty modrala a cit se ztrácel.
Světla zhasla. Svalil se na podlahu. Chtěl to udělat celý den, jen proto, aby viděl dozorčího, aby viděl osobu, aby cítil bolest z ran obušku. Jeho škrábance mu nestačily. Ale to jim přece nemohl dovolit.
***
Někdo volal jeho jméno. Byla to ona. Samozřejmě, že ano, kdo jiný. S tím lehkým důrazem na první slabice, lehce, jako kdyby jí sedělo příjemně na jazyku. Tak si hrála se všemi slovy. Šly jí z úst bez problému, omračovaly ostatní. Měla sílu je změnit. Změnila jeho, vždyť proto tady ležel. Ale ne. Nelitoval.
***
Křik. Světlo. Nelidský řev z vedlejší cely. Málem se na něj upnul. Realita.
***
Stál už několik hodin. Prsty necítil, ale svaly ano. Hýbaly se málo. Hýbaly se špatně. Je zvláštní, teď by se nejradši šel projít. Nikam nechodil, než ji potkal. Neměl jak strávit svůj čas. S ní to byl čas dobře strávený. Nikdy nezapomněl jejich první rozhovor.
***
"Proč jsi vůbec šel na tuhle školu?" hlas, tichý, těsně za ním.
Trhl sebou. Za ním stála dívka. Vlnité vlasy poletovaly ve větru.
Byl zticha. Nechápal otázku.
Ušklíbla se. Ale něco v jejích očích připomínalo upřímné pobavení.
"Myslím, proč tady studuješ? Nemusel bys. Četla jsem tvůj soubor. Máš to dobře rozhrané. Proč?"
Jeho srdce vynechávalo údery. On nesouhlasil s tím "mít to dobře rozehrané". On nechtěl tenhle život. On nechtěl být dozorčí nebo voják na frontě.
Slyšel smích.
"Řekněme, že si chceš vylepšit tvé rétorické schopnosti. Univerzální odpověď, nemyslíš?"
Odcházel. Poslední, co cítil, byl tabák. Když se otočil, kouřila cigaretu.
***
Jeho dveřmi byla podstrčená špinavá břečka. Byla studená, ale bylo to jídlo. Málem se na něj vrhl a rozebíral jazykem každý hlt, každý kousek zeleniny. V polévce nebylo žádné maso ani žádné živiny. "Když ti chybí minerály, ztrácíš nad sebou kontrolu. Tvůj práh bolesti se snižuje. Přešně tohle používají při výsleších." znělo mu najednou v hlavě. Ano, on věděl. Už se několika zúčastnil. Ale ne, neudělal jsem to. Nemají tvé jméno. I když, nebylo už dávno na seznamu?
***
Podruhé když se potkali, také to nečekal. Bylo to v autobuse, kterým jel do školy.
"Richard měl včera hezkou košili, nemyslíš?"
Bylo to její oblímené slovo, nemyslíš? Na co by měl myslet? On nemyslel. Opět bezeslovně zíral. Sedla si přes uličku.
"Nemusíš odpovídat. To bylo jen rétorické. Díval ses na ni celý den."
Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Usmívala se na něj.
"Neboj, nikdo nás neslyšel. Nebo, jak to jen říct. Nikoho náš rozhovor nezajímá."
Zamumlal něco, čemu nebylo moc rozumět.
Když se zvedali, nabídla mu cigaretu. Nevzal si ji. Ona si zapálila a celou cestu ho sledovalai. Cítil, jako by jím procházel paprsek.
***
Netrvalo dlouho, než zjistil, že je určitým způsobem geniální. Jedna hodina historie mu stačila. Naprosto změnila jeho pohled na svět.
Mluvila a mluvila, přerušovala učitele ve výkladu. Ne, takhle to není, to bylo takhle. To je černobíle. To je taková blbost. Všechno měla podložené. Všechno dávalo smysl. Ideologické pilíře výukového systému i jeho vlastní mysli se bortily jako domečky z karet.
Později zjistil, že matematika není její silná stránka. Ani chemie jí nedávala smysl. Ale jeho názor to nezměnilo.
***
Tma. Jeho jméno.
"Jsi to ty?" zašeptal do ticha. Když nad tím ráno uvažoval, nevěděl, jestli to řekl nahlas. Na tom nezáleželo. Dozorčí věděl, že všichni v těchto místnostech dříve nebo později začnou šílet. Stav to nebyl nevratný, to ne, oni je ještě potřebovali, ale odříznutí od okolního světa činí z lidí věci, které komunikují jen se svými představami.
"Dobře víš, že ne. Jsem vzpomínka, iluze." tentokrát už to nebyl její hlas. Bylo to něco, co si uvědomoval. Její obličej. Vždycky byla racionální. I teď ho přiváděla k racionalitě.
Proboha, co to bylo za osobu?
Probudil se. Neviděl nic, jen tupé světlo zvenčí mu dovolovalo vidět betonový strop. Tohle nebyl sen. Byl si jistý. Poprvé za dlouhou dobu si byl jistý. Zima ho svrběla do nohou. Usmál se.

Ticho

16. března 2014 v 18:47 | V.F.
Dříve plné hlasů to tu bylo,
dnes, však jenom ticho zbylo.
To ticho teď vládne planinám,
těm, dříve živým, krajinám.

Ticho je teď nový vládce.
Ticho, toť mrtvých rádce.

To jsem já

7. března 2014 v 12:03 | V.F.
Jsem anděl, démon, krásná víla.
Jsem dívka, která by tě políbila.
Však tohle je jen snem,
všechno zmizí s novým dnem.

Jsem lidská bytost plná ticha,
jen další člověk, který dýchá.
Proto čekám celý den,
abych žila jen svým snem.

Nemluvím, netančím, nezpívám,
na lidi se nedívám.
Vždyť oni mě nevidí,
denní já, nočnímu závidí.

Je to moje tajemství,
malá lež, bezlstí.
Ve snu vládnu velkou mocí,
která sílí každou nocí.

Draci se mi klaní,
říkají mi:,,moje paní."
Tak žiji jen svým snem
a každou noc tu dívku pouštím ven.

Příběhy

2. března 2014 v 18:27 | V.F.
Andělé, stíny, démoni.
To za vše mohou oni.
Mluví a vypráví,
v příbězích se předhání.

Andělé o nebi básní.
Říkají:,,Pohleď a žasni."
Tenhle svět může být tvůj,
tak ostatním nevěř a při nás stůj.

Stíny mi zas říkají,
co vše mi lidi zatají.
Mluví a mluví,
však nikdo jim nerozumí.

Démoni pak potají,
do ouška mi šeptají,
že pravda je jen jediná.
Ta které věřím já.

A tak všichni mluví.
O bolesti, o touze, o naději.
Mluví, mluví
a duše má jim rozumí.