Mit dem Wissen wächst der Zweifel

2. února 2014 v 21:36 | Aussie |  Aussies Geschichte ohne einen Namen
Blog mě nenechá otitulkovat tuhle kapitolu prostě "2." a tak, aby se moje povídka nepletly s Vandinými, budu dávat mým kapitolám nějaká jména. V pojmenovávání věci jsem obecně poněkud neohrabaný jedinec, ale snad to sedm návštěvníků tohoto blogu překousne. Tato kapitola, stejně jako všechny ostatní, nemá beta-read.
***
"Vždyť tohle je můj sen!" odpověděla Marie a až po několika vteřinách si uvědomila, jak podivně to zní.
Aria se na ni dívala se směsí oné podivné apatie a ještě něčeho jiného.
"Ne, tenhle je můj. Proč nekončí? Proč tady tohle všechno je?"
Pauza. Ten podivný klid vystřídalo to druhé, to, co nedokázala identifikovat.
"Proč tady jsi ty?"
Ten důraz na posledním slově Marie zarazil. Co ona měla s tím vším dělat? Je tohle nějaká její vnitřní reakce na Ariinu sebevraždu? Musí být.
"Jsi jen výtvor mého podvědomí," řekla, snad jenom aby se ujistila. Ale jistě to neznělo.
Druhá dívka ji stále pozorovala a Marie nemohla říci, jestli se jí snaží znejistit anebo jestli i tato, jakkoliv podivná výměna spádá do přihrádky "konverzací, na které už si raději nevzpomeneme". Něco na tom, co řekla, bylo špatně. Tohle nebylo její podvědomí. Věděla, že je s jejími sny něco špatně už delší dobu. Zapisovala je, zkoumala je, snažila se identifikovat lidi a místa.
"Nemyslím si," přerušila Aria proud jejích myšlenek.
'Lepší chvilku si opravdu vybrat nemohla,' napadlo Marie, ale na zádech ji zamrazilo.
"Vždyť... děláš jen to, co bych čekala. Jen to, co si dokážu představit..." poslední slova byla spíš nějaká prosba než cokoli jiného. Nepotřebovala ke svým problémům ve dne ještě sebevraha na louce v noci. Hezky jí to neznělo, ale byla to pravda.
"Mit dem Wissen wächst der Zweifel," zamumlala Aria. "Passt zu unserer Situation eigentlich gut."
***
Already brushing off the dust
You hear my voice, you hear that sound

PLONG. Ruka málem rozplácla zelenou plastovou želvu. Rozhodně potřebuje jiné zvonění. Počkat. Co. Sen. Aria. V komatu.
V bdělém stavu působí sny jinak než v tom snovém a ona narazila do své vzpomínky jako do dvoumetrové betonové zdi. Co se to stalo? Co to říkala? Ta druhá věta byla něco o tom, že to sedí k jejich situaci a ta první o... vědění, růstu a... tomu poslednímu slovu nerozumněla.
Betonová zeď se nějak rozpadala, protože Marie začala mizet její vzpomínka jako písek prosýpající se mezi prsty. Diář. Potřebuje její diář. Nechala ho včera v koupelně potom, co odpoledne usnula a zdálo se jí něco nedůležitého o padání a padácích a rukou, co jí při tom pádu držely. Pořád ještě ležel o patro níž v košíku s šampony.
Proč na to myslí? Překrývá si sen! Tohle je důležité, kam jenom položila papír?
Vzala hned ten první a v rychlosti, neuspořádaným, prakticky nečitelným rukopisem tam sepsala všechno, co si pamatovala. Tu němčinu určitě zapsala špatně, jazyk možná užitečný, ale kdo by se chtěl učit tu gramatiku? Vždyť je to snad ještě horší než ta polština.
6:20. Jde pozdě. V tuhle dobu už bývá oblečená a jí. O ne. Na tohle dneska nemá.
Hlavou se jí mihla myšlenka, že dneska nezvládne nic, ale rychle ji zatlačila. Na pláč tedy nemá čas ani náhodou.
***
Marie dávala svoji práci paní Czerwinske, když se na ni podívala a zeptala se, s kým ten projekt měla. Srdce jí vynechalo dva údery (proč?) a na jejím obličeji se to muselo také projevit, protože její učitelka to pochopila poněkud rychle.
"Ach ano."
A to bylo všechno. Očekávala by, že pedagog bude mít lepší slova. Nějaká, která ji odvedou od přemýšlení nad tím, jak to vůbec zvládla včera napsat a jakto, že byla tak lhostejná k sebevraždě její spolužačky jak byla. Obzvláště téhle spolužačky.
Zvládla se vrátit do lavice a zamumlat Ritě, její spolusedící něco neurčitého a celou hodinu reagovat slovy "hmm", "super" a "jo" na její kecy ohledně herců, zpěváků a toho, jak nosí Erika pořád laciné oblečení, ale tohle všechno znělo ještě více nedůležitě než obvykle. Ještě povýšeněji, ještě více jako z jiného světa. Řekla jí, že s ní ven jít nemůže, že musí ještě něco dopsat. V odpovědi se určitě vyskytly slova "no", "šprt" a "OK", ale jí už to bylo jedno. Došla domů jako tělo bez duše a spát šla z hrůzou člověka, který se bojí, že už se nikdy neprobudí.
Ale probudila se. Stála na louce, poslední listy padaly ze stromů, ale ona zimu necítila. I když na sobě měla sukni a tričko ve kterém byla toho dne ve škole.
A na vlhké trávě, asi od imaginárního deště, který v jejich snovém světě proběhl seděla Aria.
"Chceš o tom mluvit?" zeptala se.
Marie nechápala.
"O čem?"
Dívka před ní se otočila a ona ucítila oči, jak se do ní zabodávají. Ale nebylo to nepříjemné, Aria dvakrát mrkla než odpověděla. Vždycky, když uviděla její oči znovu, bylo v nich něco jiného. To, co v nich viděla včera.
"O tom, že nechceš jít na Vánoce do toho katolického tábora jako každý rok. A že nevíš, proč tě tam rodiče vlastně posílají. Jeden by řekl, že je to něco, co by se měla prodiskutovat."
Marie myslela, že dostane infarkt.

EN:
"Mit dem Wissen wächst der Zweifel" je citát od J. W. von Goethe. V překladu znamená "Čím víc člověk ví, tím větší má pochybnosti" nebo v doslovném "S věděním roste nejistota".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama