Únor 2014

A. Anna

18. února 2014 v 15:52 | V.F.
( Tato báseň má speciální věnování pro velice vyjímečnou osobu. A.
Jsi andělem pro lidi okolo sebe. Jen to zatím sama nevidíš.)

Ach. Tehdy jsem spatřil anděla,
tu dívku, co na lavičce seděla.
Seděla tam a měsíc se na ní smál,
anděl to byl, to bych přísahal.

Tu noc bál jsem se jít blíž
a tak našel jsem si skrýš.
Sedala tam každou noc,
její krása měla velkou moc.

Byla mi andělem i nadějí.
Dokonce i hvězdy ji milují.
Však jednou všimla si mého stínu
a zmizela za vteřinu.

Další noc už tam nebyla
a tak jsem ztratil anděla.
Na té lavičce byla písmena naškrábána.
Bylo tam jméno. ANNA.

Smrtka

14. února 2014 v 13:51 | V.F.
V náručí tvém umírám,
v bezpečí teď usínám.
Stmívá se, už nevidím.
Nesmrtelným závidím.

Slyším hlasy ze záhrobí,
plné hněvu, plné zloby.
Slyším hrůzný smrti smích,
už cítím její dotek na pažích.

Rve mi kůži a drásá mi maso,
,,kam jsi se poděla nebeská spáso?"
Cítím jak mi duši táhne z těla ven.
Bože, snad je to jen sen.

Nezachrání mě už nic?
To mám vyjít smrti vstříc?
Ne. Ne dokud poslední nádech mám,
ten smrti nevidám.

A tak tam ležím, asi spím
a podivný sen to sním.
Nikdy už se neprobudím.
Prohrála jsem, já vím.

Bláznivý příběh

10. února 2014 v 17:52 | V.F. a E.B.
I.
Bylo nebylo. V jedné chaloupce, která stála na muří nožce, žily malé děti. Žádná baba Jaga, ale upíři, kteří sáli krev mladým lidem.
Nebyli obyčejní, byli začarovaní v malá milá stvoření zvaná děti. Na tento převlek nachytali vždy nějakého člověka, který se nad nimi slitoval.
Až jednoho dne přišli čtyři hrdinové, co po staletí loví upíry a jiná monstra. Byli to: Červená Karkulka, Jeníček, Mařenka a pták Ohnivák ( ktrý se staral ozdraví týmu ).
Ve vesnici poblíž lesa si ovšem starosta Runcajs se svojí ženou Mankou založili vlastní tým. Skládal se z motýla Emanuela, Makové panenky, která svého motýla nechtěla opustit, dále ze Zlatovlásky a starostova synka Cipíska. Tento tým měl za úkol střežit situaci v okolí lesa, kde žili upíři. Ten les se jmenoval Řáholec.
Vesnický tým, pojmenovaný Rolničky, tam dále rozmisťoval výstražné cedule a ochranné nálepky na kterých stálo:
Nekrmte děti nebo Prodávat krev je trestné.
Rolničky dále střežily bezpečí ve vesnici a s nadšením očekávaly lovce upírů. A jednoho dne se vskutku ukázali. Rolničky spolu s lovci povolali před starostu, aby jim byla vylíčena situace. Ovšem psychicky nestabilní Maková panenka to již nesnesla, ruply jí nervy a zhroutila se. Pták Ohnivák se jí pokoušel uklidni svou písní, ale Maková panenka se mu vytrhla, skočila po Emanuelovi a začala ho rdousit se slovy:,, Živé nás nedostanou!" Díky spolupráci obou skupin se podařilo panenku od motýla odtáhnout a znehybnit. Starosta Runcajs po dlouhé chvíli usoudil, že i když se s panenkou zná léta, je pro své okolí nebezpečná a musí do Ústavu, který je hned za vesnicí a tam se bude nějakou dobu léčit. Když panenku konečně zřízenci odvedli mohla schůze pokračovat. Lovci se dohodli se starostou, že Rolničky s nimi mohou spolupracovat. Přípravné práce započaly.

Temno

4. února 2014 v 19:56 | V.F.
Rozpadající se svět,
seschlý jako květ.
Bez života, bez naděje,
taková už doba je.

Stále opakující se chyby,
jedné a téže doby.
Protesty, spory, války.
Všechny je slyším z dálky.

Stejní lidé na ulicích
a bezdomovci v popelnicích.
Prý ,,lepší doba" říkali!
Co dalšího nám nalhali?

Mit dem Wissen wächst der Zweifel

2. února 2014 v 21:36 | Aussie |  Aussies Geschichte ohne einen Namen
Blog mě nenechá otitulkovat tuhle kapitolu prostě "2." a tak, aby se moje povídka nepletly s Vandinými, budu dávat mým kapitolám nějaká jména. V pojmenovávání věci jsem obecně poněkud neohrabaný jedinec, ale snad to sedm návštěvníků tohoto blogu překousne. Tato kapitola, stejně jako všechny ostatní, nemá beta-read.
***
"Vždyť tohle je můj sen!" odpověděla Marie a až po několika vteřinách si uvědomila, jak podivně to zní.
Aria se na ni dívala se směsí oné podivné apatie a ještě něčeho jiného.
"Ne, tenhle je můj. Proč nekončí? Proč tady tohle všechno je?"
Pauza. Ten podivný klid vystřídalo to druhé, to, co nedokázala identifikovat.
"Proč tady jsi ty?"
Ten důraz na posledním slově Marie zarazil. Co ona měla s tím vším dělat? Je tohle nějaká její vnitřní reakce na Ariinu sebevraždu? Musí být.
"Jsi jen výtvor mého podvědomí," řekla, snad jenom aby se ujistila. Ale jistě to neznělo.
Druhá dívka ji stále pozorovala a Marie nemohla říci, jestli se jí snaží znejistit anebo jestli i tato, jakkoliv podivná výměna spádá do přihrádky "konverzací, na které už si raději nevzpomeneme". Něco na tom, co řekla, bylo špatně. Tohle nebylo její podvědomí. Věděla, že je s jejími sny něco špatně už delší dobu. Zapisovala je, zkoumala je, snažila se identifikovat lidi a místa.
"Nemyslím si," přerušila Aria proud jejích myšlenek.
'Lepší chvilku si opravdu vybrat nemohla,' napadlo Marie, ale na zádech ji zamrazilo.
"Vždyť... děláš jen to, co bych čekala. Jen to, co si dokážu představit..." poslední slova byla spíš nějaká prosba než cokoli jiného. Nepotřebovala ke svým problémům ve dne ještě sebevraha na louce v noci. Hezky jí to neznělo, ale byla to pravda.
"Mit dem Wissen wächst der Zweifel," zamumlala Aria. "Passt zu unserer Situation eigentlich gut."
***
Already brushing off the dust
You hear my voice, you hear that sound

PLONG. Ruka málem rozplácla zelenou plastovou želvu. Rozhodně potřebuje jiné zvonění. Počkat. Co. Sen. Aria. V komatu.
V bdělém stavu působí sny jinak než v tom snovém a ona narazila do své vzpomínky jako do dvoumetrové betonové zdi. Co se to stalo? Co to říkala? Ta druhá věta byla něco o tom, že to sedí k jejich situaci a ta první o... vědění, růstu a... tomu poslednímu slovu nerozumněla.
Betonová zeď se nějak rozpadala, protože Marie začala mizet její vzpomínka jako písek prosýpající se mezi prsty. Diář. Potřebuje její diář. Nechala ho včera v koupelně potom, co odpoledne usnula a zdálo se jí něco nedůležitého o padání a padácích a rukou, co jí při tom pádu držely. Pořád ještě ležel o patro níž v košíku s šampony.
Proč na to myslí? Překrývá si sen! Tohle je důležité, kam jenom položila papír?
Vzala hned ten první a v rychlosti, neuspořádaným, prakticky nečitelným rukopisem tam sepsala všechno, co si pamatovala. Tu němčinu určitě zapsala špatně, jazyk možná užitečný, ale kdo by se chtěl učit tu gramatiku? Vždyť je to snad ještě horší než ta polština.
6:20. Jde pozdě. V tuhle dobu už bývá oblečená a jí. O ne. Na tohle dneska nemá.
Hlavou se jí mihla myšlenka, že dneska nezvládne nic, ale rychle ji zatlačila. Na pláč tedy nemá čas ani náhodou.
***
Marie dávala svoji práci paní Czerwinske, když se na ni podívala a zeptala se, s kým ten projekt měla. Srdce jí vynechalo dva údery (proč?) a na jejím obličeji se to muselo také projevit, protože její učitelka to pochopila poněkud rychle.
"Ach ano."
A to bylo všechno. Očekávala by, že pedagog bude mít lepší slova. Nějaká, která ji odvedou od přemýšlení nad tím, jak to vůbec zvládla včera napsat a jakto, že byla tak lhostejná k sebevraždě její spolužačky jak byla. Obzvláště téhle spolužačky.
Zvládla se vrátit do lavice a zamumlat Ritě, její spolusedící něco neurčitého a celou hodinu reagovat slovy "hmm", "super" a "jo" na její kecy ohledně herců, zpěváků a toho, jak nosí Erika pořád laciné oblečení, ale tohle všechno znělo ještě více nedůležitě než obvykle. Ještě povýšeněji, ještě více jako z jiného světa. Řekla jí, že s ní ven jít nemůže, že musí ještě něco dopsat. V odpovědi se určitě vyskytly slova "no", "šprt" a "OK", ale jí už to bylo jedno. Došla domů jako tělo bez duše a spát šla z hrůzou člověka, který se bojí, že už se nikdy neprobudí.
Ale probudila se. Stála na louce, poslední listy padaly ze stromů, ale ona zimu necítila. I když na sobě měla sukni a tričko ve kterém byla toho dne ve škole.
A na vlhké trávě, asi od imaginárního deště, který v jejich snovém světě proběhl seděla Aria.
"Chceš o tom mluvit?" zeptala se.
Marie nechápala.
"O čem?"
Dívka před ní se otočila a ona ucítila oči, jak se do ní zabodávají. Ale nebylo to nepříjemné, Aria dvakrát mrkla než odpověděla. Vždycky, když uviděla její oči znovu, bylo v nich něco jiného. To, co v nich viděla včera.
"O tom, že nechceš jít na Vánoce do toho katolického tábora jako každý rok. A že nevíš, proč tě tam rodiče vlastně posílají. Jeden by řekl, že je to něco, co by se měla prodiskutovat."
Marie myslela, že dostane infarkt.

EN:
"Mit dem Wissen wächst der Zweifel" je citát od J. W. von Goethe. V překladu znamená "Čím víc člověk ví, tím větší má pochybnosti" nebo v doslovném "S věděním roste nejistota".

Růže

2. února 2014 v 20:37 | V.F.
V zamrzlé krajině,
té odlehlé pustině.
Sněhu, kam oko dohlédnuti může,
tam tehdy jedna kvetla růže.

Zelené listy se v mrazu smějí,
barva krve, byla barva její.
V závějích tam září.
Ji nikdy nedostihne stáří.