KAPITOLA IV.

16. prosince 2013 v 18:14 | V.F.

ON
Snažila se zvednout. Nešlo jí to a tak jsem jí chtěl pomoct.
Kapitán se mezitím snažil kousek odtáhnout vyděšeného vědce, který klečel v kaluži krve svého, nyní již bývalého, kolegy.
Jakmile si všimla že se k ní chci přiblížit, začala se pomalu sunout blíže ke krystalu. Zastavil jsem se. Mírně zvedla hlavu a mě se naskytl pohled na její tvář. Vypadala úchvatně. Byla trochu špinavá, ale i tak mi připomínala přízrak z dětských knih, ze kterých mi předčítával bratr, když jsem byl malý. Jeden dotek a rozplynula by se. Vypadala mladě, možná až moc na někoho kdo byl uvězněn v ledu nějakou tu dobu. Měla dlouhé bílé vlasy bledou kůži, oči mírně přivřené.
Ještě malinko jsem se přiblížil a to jsem neměl dělat. Ten pohyb ji vyděsil natolik, že se zvedla a chtěla utéct, ale noha ji uklouzla na mokrém kamenu a ona spadla do vody. Zaváhal jsem, ale pak jsem skočil do vody za ní. Nemohl jsem ji najít. ,,Přece se nemohla potopit tak hluboko. Co když to nastihnu včas? Pak jsem ji uviděl. Byla tak v klidu ani se nesnažila vyplavat, jako by se se smrtí smířila a vítala ji. Někdy v mysli se mi objevil obrázek těla mého bratra a muže stojícího nad ním s rukama od krve. Tehdy jsem prisahal, že už si nikoho nenechám zemřít před očima.
Doplaval jsem až k ní a chytil ji za ruku, byla studena. Povytahl jsem jí směrem k hladině, až jsem měl její obličej v úrovni toho mého. Otevřela oči. Byly fascinující. Měly ledově modrou barvu. Dívala se na mě trochu překvapeně, jako by se dila, co tu vlastně dělám. Překvapení vymizelo a já v jejích očích uviděl ještě něco jiného, schovaného až úplně vzadu, kam nikdo nemůže. Byl to strach, beznaděj a na malou chvilku snad i smrt? V tu chvíli mi připadaly bez života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama