1. kapitola

1. prosince 2013 v 21:52 | Aussie
No BETA READ, no control. jestli to čtete, omlouvám se tedy za případné chyby.
Počet slov: 921
---
Maria nezaznamenala toho rána nic zvláštního. Sen zapisovala ještě s rozespalýma očima, s tou myšlenkou "proč já to vlastně vůbec dělám" a prakticky nevnímala tu obrovskou změnu, která té noci nastala.
V kuchyni seděl její táta a četl si noviny. Křesťanské noviny. Maria se zamyslela nad tím, jestli je to ta vyšší moc nebo něco na ten způsob, co se jí snaží donutit myslet neustále na to, jestli věří nebo nevěří na Boha. Když se nad tím zamyslela, pravděpodobně ano. Věřila v jakousi entitu, která lidi soudí a která možná rozhoduje o tom, co se stane, když už nejsme součástí "tohoto života". Přesto nevěřila v to, že plnění milionu různých nařízení jí pomůže v lepším životě po smrti. Spíše si myslela, že je to upřímnost a celková povaha lidí, co nastíní jejich další cestu. Ale nechtěla to řešit. Ne teď, možná nikdy. Až přijde čas, přijde koneckonců na to, jak to vlastně je. V jejím životě se chtěla zajímat ze spirituálního hlediska o jiné věci a žít dle svých vlastních morálních zásad.
Bylo na tom snad něco špatného? Pravděpodobně ano, soudě podle pohledů jejích učitelů na náboženství, když tyto své názory prezentovala. Přesto se jí samotné zdály nejsympatičtější.
"Není tu nic k jídlu."
Maria mrkla a vytrhla se ze zamyšlení.
"Co?" zeptala se.
Její otec se na ní zadíval s výrazem, který neprozrazoval vůbec nic.
"Není tu nic k jídlu," zopakoval, "máš ještě čas, tak můžeš dojít na nákup."
Dívka udělala vše pro to, aby neprotočila oči.
"Jo, jasně."
Maria neměla ráda obchody v půl sedmé ráno. Většinou studenti středních škol za pultem se na ni dívali s výrazem, který naznačoval, že je to ONA, kdo je zodpovědný za světový hladomor a pravděpodobně i potopení Titaniku. Někdy se jí chtělo křičet: "Ale já chci jenom pár rohlíků!" ale nikdy to neudělala. I dnes ráno nechala mladíka, který měl snad ještě více uhrů než ona, se na ni s despektem zadívat a odešla s přáním, aby už nikdy nemusela ráno nakupovat.
Nečekaný nákup jí zkazil plány o procházce ranní Varšavou, kterou měla naplánovanou. Nedalo se říct, že by Varšava bylo město jejích snů, ale některá zákoutí byla hezká a procházet se po nich, když tam ještě nebyli žádní lidé, bylo podivně uklidňující. Bude dnes muset absolvovat kurz "Choose right!" bez toho. Pravděpodobně ho stejně prospí. Po ukončení školy tady plánovala jít kamkoliv jí vezmou, protože jí osobně bylo jedno, jestli bude pracovat jako účetní, uklízečka nebo jako matka v domácnosti. Ani jedna z nabízených možností se jí nelíbila a skoro všechny slibovaly denní rutinu. Nebylo o co stát.
Skutečně nebylo. Kurz byl stejně nudný, jako možnosti zaměstnání v něm nabízené. Co Mariu frustrovalo ještě víc, bylo, že na tento kurz byli chlapci a dívky rozděleni, protože "profesní dráhy musí být naplánovány tak, aby se daly dobře skloubit s mateřstvím". Maria rozhodně chtěla být jednou matkou a možná i zůstat doma se svými dětmi, ale nevěděla, proč by jí tohle mělo bránit v nějakém perspektivním zaměstnání, kde se bude moci realizovat. Až budou její děti větší a ona nebude na mateřské, bude pro ně rozhodně lepší, když jim máma přidá par zlotých do kasičky. Nakonec pouštěla slova lektorky jedním uchem tam a druhým ven a na konci zvažovala možnost, stát se jeptiškou. Pro ně tyto pravidla neplatily a možná by našla i toho Boha, jak ji k tomu rodiče vyzývali. Ale co… má ještě několik měsíců čas.
Polština jí zalila studenou sprchou. Dostali první zadání úkolu a Aria nebyla ve škole. "Každou noc mě děsí ve snech, a když jí jednou potřebuju, nedorazí," myslela si Maria. A potom si něco uvědomila. I když to nerada přiznávala, nosila svůj snový deník pořád s sebou. A když se do něj podívala, zjistila to, čeho si ráno nevšimla - Aria v jejím dnešním snu nebyla.
Bylo to v průběhu sedmé hodiny, kdy zástupce ředitele vstoupil do jejich třídy, bledý jako ještě nikdy. Požádal jejich fyzikářku, aby šla s ním.
Když se vrátila, tušili už všichni, že je něco špatně. Ihned se jim to potvrdilo. Jejich učitelka se na ně podívala a tak nejistým hlasem, jaký od ní studenti ještě neslyšeli, pronesla do téměř hrobového ticha:
"Vaše spolužačka Aria Tauhöfer se včera v noci pokusila o sebevraždu. Leží v nemocnici… v kómatu."
Marie přejel mráz po zádech.
Neřekla jejím rodičům, co se stalo, ani žádné věci okolo. Odpoledne se zoufale snažila nad Ariou nepřemýšlet a chvílemi se jí to i dařilo.
"Byla to náhoda," mumlala si pro sebe. "Sny nic neznamenají."
Přesto toho večera snědla jen trochu vajec a šla spát s těžkým pocitem na hrudi.
Měla proč.
Stála na louce, kde stála už nespočetněkrát. A na rozdíl od jiných snů, kde sama sebe nevnímala, dnes to bylo jinak. A srdce jí vynechalo jeden, možná i dva údery. Na trávě "jejich" louky ležela Aria Tauhöfer. A dívala se do dálky, jako každý den. Jako by se nic nedělo. Jako by neměla ležet v nemocnici na hadičkách místo povalování se na rakouském paloučku uprostřed Mariiných snů.
Ale dnes bylo něco jinak. Dnes se v Marie něco zastavilo a poprvé za historii těch divných, opakujících se snů k té drobné dívce přistoupila. Zaklepala jí na rameno, a když se, k jejímu překvapení Aria otočila a podívala se na ní.
"Co tady děláš? Proč tady jsi?" zeptala se Maria, a ten zoufalý tón, který nechtěla, aby byl slyšet, se vydral na povrch.
Aria se na ni podívala, v jejích očích podivný klid. Pak se něco v nich změnilo a ona jí potichu odpověděla:

"Na to jsem se chtěla zeptat já tebe."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama