Prosinec 2013

Rok 2013

28. prosince 2013 v 12:27 | V.F.
Co říci k tomuto tématu?
Postrádám tvořivou náladu.
Nějak přece začít musím
myšlenky teď v sobě dusím.

Začala jsem druhým rokem
- chci to říci jen tak bokem.
Střední školu studovati,
i lepší známky dostávati.

Dále novou spolubydlící jsem dostala,
a s podstolní meditací začala.
Ze skříně pak něco trčí-
,,HA!" Plyšák ve tmě se tam krčí.

A teď se s námi loučí,
rok co právě končí.
Nechci to už protahovat
začíná se zatahovat.

Tenhle rok byl celkem švanda,
těšíme se Aussie a Vanda.

Věci, které jsem nechtěla slyšet, rádiová vysílání a nepravidelná slovesa

27. prosince 2013 v 22:32 | Aussie |  Témata týdne
Konec roku je tady a stal se samozřejmým tématem týdne. Ode mě se samozřejmě očekává, že k tomuto tématu řeknu něco inteligentního (jako se to očekává téměř všude, hlavně pak v proslovech na rétorických soutěžích, například té, co proběhla na naší škole s tématem "Nové koště dobře mete". Byla bych překvapená, kdybych u nás na škole našla koště jakéhokoli stáří, ale to je jedno).

Na konci roku stojíme před jeho zhodnocením. Často se snažíme hodnotit náš studijní, profesní a osobní žívot nebo třeba dodržení našich předsevzetí. Já nějak necítím potřebu toto dělat. Pro mě se stal rok 2014 hlavně rokem velkých změn. Ne tak navenek, ale hlavně uvnitř. Řekla bych, že jsem prošla jistým vnitřním vývojem, na jahož konci jsem dětinštější, než kdy dřív, mluvím německy na všechno a na všechny včetně plyšových zvířat a občas najdu sebe tady se spoluautorkou tohoto blogu pod stolem, kde se chechtáme... čemužetovlastně?

Za samotný zlom tohohle všeho považuji duben, kdy podstoupila naše třída zkoušku, které se ani maturita nevyrovná a byla poslána s dvěma Rakušany a jedním Čechem do Linze, kde jsme měli procvičovat naší němčinu. To zahrnovalo návštěvu knihovny (nikdo z nás neviděl pojízdný vozíček, jééééé pojízdný vozíček, my jsme z Aljašky, my tohle nikdy neviděli, no týýý vole), ptaní se na otázky v knihkupectví (Máte něco o české kuchyni? Máte slovník sprostých slov? Máte tady rubriku němčiny jako cizího jazyka?), pětiminutové přestávky na záchod (a tady se ukázala vzájemná solidarita) a také to, že někteří z nás měli jít do rakouského rádia a odříkat tam svůj text. Nechápu, proč jsem jako člověk, který tu zatracenou němčinu studoval první rok a vlna euforie ho zaplavila i když si jen objednal kafe, měla jít našim drahým sousedům vysvětlovat, jak upéct bábovku. I když teoreticky a prakticky vím, jak se bábovka dělá, na popisy pracovního postupu jsem byla vždy levá (minimálně to jsem si myslela) a v němčině? Oh nein!
Nakonec jsem ovšem text napsala, absolvovala jeho korekturu ("Ten text je příšerný, přece tam nemůžu jít""Ale ten text není špatný" - aneb můj němčinář, věčný to optimista) a myslela jsem si, že pokud někdy umřu, tak to bude během toho vysílání. Aby toho nebylo málo, obsahovala má mise i tři závěrečné věty na konci toho Sendungu (WARUM ICH?).
Co se stalo, mě šokovalo tak neuvěřitelně, že se to nedá popsat. Země se pohnula a Ježíš Kristus vstoupil mezi svůj lid. Já to tam prostě odříkala, včetně toho konce, který jsem si nikdy nenacvičila, neb to napsal můj němčinář a pak mi to dal s tím, že to po něm přečtu (a já si až do té chvíle myslela, že neví, že máme identické písmo).

A tenkrát něco secvaklo. Začala jsem věřit, že nejsem úplný kretén, přestala jsem se bát mluvit jak v němčině, tak v jiných jazycích, tak ve školních předmětech (začala jsem dostávat rapidně lepší známky za aktivitu), řekla jsem mým spolubydlícím, ať si ty kecy o orálním sexu s jejím nechutným, perník kouřícím přítelem jdou vyřizovat jinam a vůbec, mělo to mnohem větší efekt, než jaký jsem očekávala.

Uvědomuji si tu obrovskou změnu až s odstupem, na konci roku a přemýšlím, jaká bych teď byla, kdyby můj němčinář nebyl optimistou, jakým je (nedávno řekl, že mluvím docela dobře německy a prakticky se se mnou hádal, když jsem to popírala a taky s námi hrál o Vánocích země město v němčině a měl dětinskou radost, že to vyhrál, protože to že je rodilý mluvčí a my se němčinu učíme rok a půl na věci nic nemění, nebo snad ano? Někteří lidé se nikdy nemění) a já tam nikdy nešla a nikdy si neuvědomila, že některé věci prostě zvládnu.

Ale kdyby neexistuje. A proto se ještě jednou podívám za uplynulým rokem, rokem který nebyl "mým rokem" ale přesto byl rokem velkých změn k lepšímu. Novoroční předsevzetí si ze zásady nedávám - pokud něco opravdu chci, měla bych to zvládnout i bez nich.

Alles Liebe und PF 2014,
Eure Aussie

Tak trochu jinak

27. prosince 2013 v 8:44 | V.F.
,,To to uteklo." Říkám si pokaždé, když nahlédnu do kalendáře a v něm zbývá jen stránka do konce roku. Poslední dobou hodně často slyším věty tipu:,,Další rok bude lepší, než ten minulý, jiný." a ,, Novoroční předsevzetí.". A já si říkám v čem vlastně bude nastávající rok jiný? A předsevzetí. Viděla jsem spoustu lidí, kteří si na Nový rok řekli, že nebudou pít. Vydrželi to dva dny, maximálně týden, tak k čemu vlastně jsou? Možná jsem jen divná a nějakým záhadným způsobem to nechápu (nebylo by to poprvé Usmívající se)
No neměla bych vás příliš nudit svými úvahami a doměnkami. Téma týdne je přece rok 2013 a ne nadcházející rok 2014, který, jak pevně doufám, není ohrožen žádným smrtícím kalendářem jakékoliv kultury. Údajně měl dokonce být Ragnarok, dle Vikingů. Bylo to velmi zajímavé. Někdy mě tak napadá jestli to ti lidé nezveřejní jen proto, aby zvíšiy počet nakupujících lidí a ceny v obchodních domech. Nikdy by jste nevěřily, jak rychle byl před Májským koncem světa vyprodán tolaletní papír. To mě vede k úvaze, proč sakra papír? Proč ne voda a potraviny?
No nevím jestli jsem dokázala uspokojit vaše dušičky k tématu týdne. Asi moc ne. Příště rači napíšu další báseň. Tu alespoň dokáži směrovat k damému tématu, u volného textu je až příliš mnoho vedlejších faktorů, které mě nutí odtáčet se od tématu.
Každopádně bych vám všem chtěla popřát šťastný Nový rok a vše nejlepší v roce 2014. Ano. A jestli bude další konec světa, doporučuji vám včas koupit toaletní papír. Očividně to bude nedostatkové zpoží. No tak se mějte hezky, ti kdo mají prázdniny ať si je hezky užijou. A ti kdo ne tak ať se alespoň daří v práci.
Já mizím.
V.F.

Trpaslík

17. prosince 2013 v 14:16 | V.F.
Máme pro vás jednu radu,
kupte skřítka na zahradu.
Hezký vztah s ním vybudujte,
nikdy na něj nehubujte.

Jednou pomstít se vám může,
v noci ostříhá vám všechny růže.
Zahradu tím zničíte,
když skřítka takhle haníte.

Rači dám vám jinou radu,
nekupujte skřítka na zahradu!

Dokud máte čas

17. prosince 2013 v 14:12 | V.F. a Aussie
Co je vztah?
To ví každý.
Rozumu krach
a být spolu navždy.

Ne vždy to vydrží
a na věky přetrvá.
Každý ránu utrží,
však láska je už taková.

Jen sedíme a čekáme,
kdy přijde na nás řada.
Potichu doufáme.....
Tak tady je rada.

Život není samota,
tak nemarněte čas.
Užívejte života,
než nadejde váš čas!

KAPITOLA IV.

16. prosince 2013 v 18:14 | V.F.

ON
Snažila se zvednout. Nešlo jí to a tak jsem jí chtěl pomoct.
Kapitán se mezitím snažil kousek odtáhnout vyděšeného vědce, který klečel v kaluži krve svého, nyní již bývalého, kolegy.
Jakmile si všimla že se k ní chci přiblížit, začala se pomalu sunout blíže ke krystalu. Zastavil jsem se. Mírně zvedla hlavu a mě se naskytl pohled na její tvář. Vypadala úchvatně. Byla trochu špinavá, ale i tak mi připomínala přízrak z dětských knih, ze kterých mi předčítával bratr, když jsem byl malý. Jeden dotek a rozplynula by se. Vypadala mladě, možná až moc na někoho kdo byl uvězněn v ledu nějakou tu dobu. Měla dlouhé bílé vlasy bledou kůži, oči mírně přivřené.
Ještě malinko jsem se přiblížil a to jsem neměl dělat. Ten pohyb ji vyděsil natolik, že se zvedla a chtěla utéct, ale noha ji uklouzla na mokrém kamenu a ona spadla do vody. Zaváhal jsem, ale pak jsem skočil do vody za ní. Nemohl jsem ji najít. ,,Přece se nemohla potopit tak hluboko. Co když to nastihnu včas? Pak jsem ji uviděl. Byla tak v klidu ani se nesnažila vyplavat, jako by se se smrtí smířila a vítala ji. Někdy v mysli se mi objevil obrázek těla mého bratra a muže stojícího nad ním s rukama od krve. Tehdy jsem prisahal, že už si nikoho nenechám zemřít před očima.
Doplaval jsem až k ní a chytil ji za ruku, byla studena. Povytahl jsem jí směrem k hladině, až jsem měl její obličej v úrovni toho mého. Otevřela oči. Byly fascinující. Měly ledově modrou barvu. Dívala se na mě trochu překvapeně, jako by se dila, co tu vlastně dělám. Překvapení vymizelo a já v jejích očích uviděl ještě něco jiného, schovaného až úplně vzadu, kam nikdo nemůže. Byl to strach, beznaděj a na malou chvilku snad i smrt? V tu chvíli mi připadaly bez života.

Fate/stay night-Archer

11. prosince 2013 v 21:28
MÉ TĚLO....
JE TVOŘENO MEČI.
ŽELEZO MOU KRVÍ JEST,
A SKLEM JE MÉ SRDCE.

PŘEŠEL JSEM NESPOČET BITEV NEPORAŽEN.
NEUTEKL JSEM ANI JEDNOU,
STEJNĚ, JAKO JSEM ANI JEDNOU NEBYL POCHOPEN.

NAVŽDY SÁM,
NA HOŘE Z MEČŮ....
OTRÁVEN VÍTĚZSTVÍM.

TÍM PÁDEM TENHLE ŽIVOT NEMÁ VÝZNAM.
TOTO TĚLO....
BYLO URČITĚ...
VYTVOŘENO Z ČEPELÍ.

Konec

11. prosince 2013 v 21:22 | V.F.
Nikdy už nechci,
vrátit se zpět.
Nikdy už nechci,
spatřit ten svět.

Svět starých snů
a nesplněných přání.
Roky plné dnů,
opakujících se bez přestání.

Kdy den a noc,
se věčně střídají.
Volají o pomoc,
když hvězdy padají.

K širému nebi,
stoupá jejich strach.
S věčnými sliby,
promění se v prach.

ANIME

5. prosince 2013 v 14:59 | v.f.
Co je to vlastně anime? Možná už jste o tom někdy slyšeli.
Anime je typ animovaných filmů a seriálů, které jsou ztvárněny japonským stylem.( Země původu je samozřejmě Japonsko.) Anime je zvykem dělit na TV seriály, OAV (Original Animated Video) seriály a filmy. Má i mnoho různých žánrů, od akčních seriálů přes detektivky až po psychologická dramata. Většinou jako předloha pro televizní tvorbu bývá manga.(Komiksový příběh) Doufám, že jsem alespoň někoho navnadila natolik, že se koukne minemálně na jedno dobré animko :D . Mohu doporučit např. Naruta, pro náročnější osobnosti třeba Hakkenden nebo Hellsing. Přeji příjemnou odpolední zábavu.

KAPITOLA III. (pro Aussie)

4. prosince 2013 v 22:56 | V.F.
Byla mi zima. Pomalu jsem se zvedala ze země a snažila se zaostřit na postavy stojící okolo. Když se mi to konečně podařilo, spatřila jsem tři muže. Dva z nich byli cítit jinak. Měli moc, byli to Zatracení. Třetí byl obyčejný člověk. Jeden z nich se ke mě snažil přiblížit, ale rychle jsem se odsunula k tomu, co zbylo z krystalu.
Něco se mi snažil říct. Nerozuměla jsem mu. Za dobu mého spánku se zřejmě změnilo více věcí, než se zprvu zdálo. Jazyk byl úplně jiný.
Vyšší z nich byl mladý a bedlivě i se zájmem mě pozoroval. Byla z něj cítit moc neohroženého ohně, věčných plamenů a světla.
Je mým pravým opakem. Já jsem jen žijící mrtvola. Chtěl se mě dotknout. V tu chvíli mě to vyděsilo natolik že jsem odskočila do strany. To byla chyba. Nohou jsem zavadila o kamenný výčnělek a s lehkým šplouchnutím mě pohltila vodní hladina. Zprvu jsem se snažila vyplavat, ale po chvilce jsem to vzdala. Spala jsem příliš dlouho. Svaly jsem měla stuhlé a končetiny nepohyblivé, jako by to nebylo mé tělo, ale jen vypůjčená schránka.
Voda mě hladila a našeptávala slova útěchy. Lákala mě a já ji poslouchala. Ona mi rozuměla, věděla co jsem zač. Možná by mi dokázala pomoct. Možná by mě ochránila před světem. NE! Měla by svět ochránit přede mnou. Lákala mě. Chtěla ať s ní zůstanu. Chtěla jsem souhlasit, když v tom mě někdo popadl za ruku a škubl s ní směrem nahoru.
Odvážila jsem se otevřít oči. Byl přímo přede mnou.Cítila jsem jeho teplo na své studené kůži. Poprvé jsem ho viděla zblízka. Myslím že měl tmavě hnědé vlasy, ale ve vodě to šlo těžko poznat, zlatohnědé oči a mírně opálenou kůži. Můj pravý opak. Pomyslela jsem si a pak jsem se propadla do milosrdné temnoty.

Jak se vyvarovat adventního požáru

4. prosince 2013 v 21:16 | Vanda a Aussie
Co Advent vlastně je?
Každý jistě ví.
Štěstí, láska, naděje,
a vánoční cukroví.

V kuchyni na stole,
již plane první svíčka.
Říkám si: "Vole,
hoří ti knížka!"

Požár jsem rozdmýchal
vánočním punčem.
Kouře se nadýchal,
k smrti byl určen.

Hasiči přijeli
v poslední chvíli.
Do bytu vrazili,
neměl jsem síly.

Z bytu nic nezbylo,
jen trosky spálené.
Radosti ubylo,
všechno je zmařené.

O rok později
jsem v odpadcích lez.
Ztratil jsem naději,
teď jsem homeless.

Tento příběh vezměte,
jako malý tip.
Věnec nikdy nekupte,
nepodpalte byt.

1. kapitola

1. prosince 2013 v 21:52 | Aussie
No BETA READ, no control. jestli to čtete, omlouvám se tedy za případné chyby.
Počet slov: 921
---
Maria nezaznamenala toho rána nic zvláštního. Sen zapisovala ještě s rozespalýma očima, s tou myšlenkou "proč já to vlastně vůbec dělám" a prakticky nevnímala tu obrovskou změnu, která té noci nastala.
V kuchyni seděl její táta a četl si noviny. Křesťanské noviny. Maria se zamyslela nad tím, jestli je to ta vyšší moc nebo něco na ten způsob, co se jí snaží donutit myslet neustále na to, jestli věří nebo nevěří na Boha. Když se nad tím zamyslela, pravděpodobně ano. Věřila v jakousi entitu, která lidi soudí a která možná rozhoduje o tom, co se stane, když už nejsme součástí "tohoto života". Přesto nevěřila v to, že plnění milionu různých nařízení jí pomůže v lepším životě po smrti. Spíše si myslela, že je to upřímnost a celková povaha lidí, co nastíní jejich další cestu. Ale nechtěla to řešit. Ne teď, možná nikdy. Až přijde čas, přijde koneckonců na to, jak to vlastně je. V jejím životě se chtěla zajímat ze spirituálního hlediska o jiné věci a žít dle svých vlastních morálních zásad.
Bylo na tom snad něco špatného? Pravděpodobně ano, soudě podle pohledů jejích učitelů na náboženství, když tyto své názory prezentovala. Přesto se jí samotné zdály nejsympatičtější.
"Není tu nic k jídlu."
Maria mrkla a vytrhla se ze zamyšlení.
"Co?" zeptala se.
Její otec se na ní zadíval s výrazem, který neprozrazoval vůbec nic.
"Není tu nic k jídlu," zopakoval, "máš ještě čas, tak můžeš dojít na nákup."
Dívka udělala vše pro to, aby neprotočila oči.
"Jo, jasně."
Maria neměla ráda obchody v půl sedmé ráno. Většinou studenti středních škol za pultem se na ni dívali s výrazem, který naznačoval, že je to ONA, kdo je zodpovědný za světový hladomor a pravděpodobně i potopení Titaniku. Někdy se jí chtělo křičet: "Ale já chci jenom pár rohlíků!" ale nikdy to neudělala. I dnes ráno nechala mladíka, který měl snad ještě více uhrů než ona, se na ni s despektem zadívat a odešla s přáním, aby už nikdy nemusela ráno nakupovat.
Nečekaný nákup jí zkazil plány o procházce ranní Varšavou, kterou měla naplánovanou. Nedalo se říct, že by Varšava bylo město jejích snů, ale některá zákoutí byla hezká a procházet se po nich, když tam ještě nebyli žádní lidé, bylo podivně uklidňující. Bude dnes muset absolvovat kurz "Choose right!" bez toho. Pravděpodobně ho stejně prospí. Po ukončení školy tady plánovala jít kamkoliv jí vezmou, protože jí osobně bylo jedno, jestli bude pracovat jako účetní, uklízečka nebo jako matka v domácnosti. Ani jedna z nabízených možností se jí nelíbila a skoro všechny slibovaly denní rutinu. Nebylo o co stát.
Skutečně nebylo. Kurz byl stejně nudný, jako možnosti zaměstnání v něm nabízené. Co Mariu frustrovalo ještě víc, bylo, že na tento kurz byli chlapci a dívky rozděleni, protože "profesní dráhy musí být naplánovány tak, aby se daly dobře skloubit s mateřstvím". Maria rozhodně chtěla být jednou matkou a možná i zůstat doma se svými dětmi, ale nevěděla, proč by jí tohle mělo bránit v nějakém perspektivním zaměstnání, kde se bude moci realizovat. Až budou její děti větší a ona nebude na mateřské, bude pro ně rozhodně lepší, když jim máma přidá par zlotých do kasičky. Nakonec pouštěla slova lektorky jedním uchem tam a druhým ven a na konci zvažovala možnost, stát se jeptiškou. Pro ně tyto pravidla neplatily a možná by našla i toho Boha, jak ji k tomu rodiče vyzývali. Ale co… má ještě několik měsíců čas.
Polština jí zalila studenou sprchou. Dostali první zadání úkolu a Aria nebyla ve škole. "Každou noc mě děsí ve snech, a když jí jednou potřebuju, nedorazí," myslela si Maria. A potom si něco uvědomila. I když to nerada přiznávala, nosila svůj snový deník pořád s sebou. A když se do něj podívala, zjistila to, čeho si ráno nevšimla - Aria v jejím dnešním snu nebyla.
Bylo to v průběhu sedmé hodiny, kdy zástupce ředitele vstoupil do jejich třídy, bledý jako ještě nikdy. Požádal jejich fyzikářku, aby šla s ním.
Když se vrátila, tušili už všichni, že je něco špatně. Ihned se jim to potvrdilo. Jejich učitelka se na ně podívala a tak nejistým hlasem, jaký od ní studenti ještě neslyšeli, pronesla do téměř hrobového ticha:
"Vaše spolužačka Aria Tauhöfer se včera v noci pokusila o sebevraždu. Leží v nemocnici… v kómatu."
Marie přejel mráz po zádech.
Neřekla jejím rodičům, co se stalo, ani žádné věci okolo. Odpoledne se zoufale snažila nad Ariou nepřemýšlet a chvílemi se jí to i dařilo.
"Byla to náhoda," mumlala si pro sebe. "Sny nic neznamenají."
Přesto toho večera snědla jen trochu vajec a šla spát s těžkým pocitem na hrudi.
Měla proč.
Stála na louce, kde stála už nespočetněkrát. A na rozdíl od jiných snů, kde sama sebe nevnímala, dnes to bylo jinak. A srdce jí vynechalo jeden, možná i dva údery. Na trávě "jejich" louky ležela Aria Tauhöfer. A dívala se do dálky, jako každý den. Jako by se nic nedělo. Jako by neměla ležet v nemocnici na hadičkách místo povalování se na rakouském paloučku uprostřed Mariiných snů.
Ale dnes bylo něco jinak. Dnes se v Marie něco zastavilo a poprvé za historii těch divných, opakujících se snů k té drobné dívce přistoupila. Zaklepala jí na rameno, a když se, k jejímu překvapení Aria otočila a podívala se na ní.
"Co tady děláš? Proč tady jsi?" zeptala se Maria, a ten zoufalý tón, který nechtěla, aby byl slyšet, se vydral na povrch.
Aria se na ni podívala, v jejích očích podivný klid. Pak se něco v nich změnilo a ona jí potichu odpověděla:

"Na to jsem se chtěla zeptat já tebe."