Listopad 2013

0. kapitola

28. listopadu 2013 v 23:14 | Aussie
Maria se probudila do zvuků "Roar" od Katy Perry. Byl to ten typ písně, který se po několika dnech neomrzel a ani jí nezajímal. Po dlouhém zkoušení jejích oblíbených textů, které zanedlouho začala nenávidět se rozhodla použít něco neutrálního. Byl to jen další krok za úplnou neutralizací jejího života. Odříznutí všeho zajímavého nebo potencionálně nepřirozeného.
Nevěděla, jestli se jí to líbí. Když byla v jejím "neutrálním módu", byla skoro mrtvá. Na nic nemyslela a nic jí nazajímalo. Nebyla sama sebou a nebyla ani ničím jiným. Cítila se jako větévka unášená proudem vody. Její rodiče tomu říkali vedení od Boha. Ona sama si nebyla jistá. Byla si však jistá jednou věcí... i kdyby zalezla do své ulity sebevíc, její sny ji trápit nepřestanou. Trápily ji, nebo ji těšily? Naznačovaly jí něco? Ať byl výsledek jakýkoli, chytla Maria propisku a sepsala detaily jejího snu. Stejné jako vždy.
Od té doby, co se přetěhovala z Ameriky do Varšavy, začala potkávat příbuzné o kterých nic nevěděla a byla nucená do věcí, které nikdy nechtěla dělat. Nakonec se však smířila a tyto věci se staly rutinou. Proto ani Mariu nenapadlo zamyslet se nad tím, proč se modlí každé ráno k Bohu na kterého si není jistá, jestli věří. Po snědění jejích snídaňových vloček si už ani nevzpomněla na svůj dnešní sen a než dojela do školy, myslela už na úplně jiné věci.
Polština, polština, polšina, angličtina, němčina, polština. Polšina, polština, polština! Nikdy nepochopí ten jazyk. Vždycky bude mít raději angličtinu. Vyrostla s ní a i když mluvila polsky, nacházela angličtinu mnohem výstižnější a pěknější. Němčina u ní byla na hraně. Nezněla jí dobře a hloupé gramatické poučky neměla ráda. Přesto lepší než polština.
Proč nemohou všichni mluvit anglicky?
Den uběhl jako každý jiný. Dobří učitelé, špatní učitelé, horda polštiny, žádná angličtina. A na projekt s literatury byla dána do dvojice s Ariou. Jako by jí neměla dost. Musela si s ní vyměnit číslo. Musela se s ní domluvit na schůzku. Bude s ní muset strávit dva měsíce. A dnes byla ještě horší než obvykle. Tvářila se nešťastně a mumlala si něco v němčině.
Možná byla její nedávná úvaha o jazycích špatná. Možná je němčina horší než polština. Ještě se nad tím bude muset zamyslet. Hned co dopíše ten projekt s Ariou.
Domů došla v půl páté večer. Snědla večeři a psala domácí úkoly s půlkou mozku vypnutou ne úmyslně, ale z únavy. Pondělky byly vyčerpávající. Sotva prhodila pár slov s jejími rodiči a už šla spát. To ještě netušila, že dnes poprvé se její obvyklé sny změní v noční můru... a možná ještě mnoho jiného.

Vorstellung ;)

28. listopadu 2013 v 22:04 | Aussie
Servus, liebe Leute!

Jsem Aussie a budu spoluautorkou tohoto blogu.
Budu se snažit přemluvit sama sebe zveřejnit zde moje povídky a názory na různá témata.
Manchmal kann es passieren, dass ich auf Deutsch spreche ;)

Bůh

28. listopadu 2013 v 21:59 | V.F.
Jsem bůh. Ovládám mnoho náboženství, vždy pod jiým jménem. Lidé mě znají všelijak. Někteří ve mě věří a modlí se ke mě. Jiní jsou přesvědčeni, že neexistuji. Možná, že každý znich má pravdu. To nikdo nezjistí. Měl jsem moc hýbat národy. DOkáži přimět lidi, aby se kvůli mě zabíjeli. To jsem já. Jsem všemocný. Jsem absolutní. Jsem víra sama.Jsem bůh.

Čas

28. listopadu 2013 v 21:51 | V.F.
Jsem čas. Určuji kdy se co stane. Vládnu mocí měnit potají svět. Přetvářet a věci měnit v prach. Mám moc zabít kohokoliv a nikdo mě nikdy neodsoudí. Mám moc nad chudými i bohatými, zvířaty i rostlinami. Jsem vládce. Jsem zpravedlnost. Jsem čas.

Elektřina

28. listopadu 2013 v 21:42 | V.F.
Jsem elektřina. Jsem zářivá a kousavá. Jsem jako pes. Když se zakousnu , nic už nepustím. Trhám a znehybňuji vše, co se mne dotkne. Dávám i naději. Propůjčuji světlo a někdy i teplo. Dnes se bezemne nikdo neobejde. Ovládám moderní svět. Jsem jeho součástí. Jsem užitečná, někdy smrtelná. Jsem elektřina.

Vesmír

28. listopadu 2013 v 21:36 | V.F.
Jsem vesmír. Ze mne vzniklo všechno. Dal jsem život planetám i hvězdám. Žiji a při tom nejsem. Nikdo mě nikdy neviděl, nikdo mě neslyšel. Všichni vidí jen temnotu. Já jsem tam. Schovaný a ukazuji se jen někdy. Mám moc destrukce a nicoty. Ničím a přetvářím dle libosti. Jsem všemocný. Jsem největší z umělců. Jsem věčný. Jsem vesmír.

Člověk

28. listopadu 2013 v 21:30 | V.F.
Jsem člověk. Myslím si, že ovládám všechny a všechno.Není to pravda.Jsem krutý, milý, ale i naivní. Nedokáži se smířit s pravdou. Vždy musím vlastnit, když se tak nestane, zničím to. Jsem odkázán na to, co mi dá svět. Jsem jen další příživník. Jsem marnivý. Jsem jedna z forem života. Jsem člověk.

Země

28. listopadu 2013 v 21:24 | V.F.
Jsem země. Mám moc života. Dávám i beru. Bezemne by nikdy nic nevyrostlo. Umím být i krutá a nehostiná. Vládnu pouštím izeleným údolím. Dokážu zničit úrodu i člověka. Mám moc nad vším, co se na mne nachází. Jsem země.

Oheň

28. listopadu 2013 v 21:19 | V.F.
Jsem oheň. Jsem divoký a nezpoutaný. Nikdo mi nevládne. Když budu chtít, tak zničím všechno v dosahu a možná i dál. Umím být dravý, ale umím i dobře sloužit. Jsem rudý a vášnivý. Jsem teplo dávající živel. Bezemne by jste umrzli. Jsem krásný,ale nebezpečý. Jsem oheň.

Voda

28. listopadu 2013 v 21:14 | V.F.
Jsem voda. Točím se a motám okolo kmenů a spadaných stromů. Leckdo se mne pokoušel zkrotit a uvěznit. Nikdy se jim to nepodařilo. Vždy jsem utekla, vždy jsem zmizela. Nikdo mne neovládá a nikdo mne nevlastní. Jsem volná. Utíkám a mizím, kdy se mi zachce. A jednou, až budu chtít, zničím celý svět. Jsem důležitá. Jsem krutá a živá. Jsem voda.

Vzduch

28. listopadu 2013 v 21:06 | V.F.
Jsem vzduch. Plížím se nocí a ve dne se prodírám okolo Vás. Jsem všude a stejně mě nikdo nevidí,neslyší. Jen cítí mou přítomnost okolo sebe. Cítí ji za sebou, ale když se otočí, nikdo tam nestojí, nikdo se nedívá. Jen já šeptám věty beze slov. Šeptám je tak potichu, že je člověk nikdy neuslyší. Den za dnem se prodírám tlačenicí tisíců lidských těl, vráží do mě a stejně se mi nikdo neomluví, protože si mě nikdo nevšímá. Jsem neviditelný. Jsem nic a přesto by beze mě nic neexistovalo. Jsem vzduch.

The Mentalist

25. listopadu 2013 v 21:37
Dnes jsem se rozhodla seznámit Vás s dalším seriálem. Jmenuje se Mentalista. Příběh je celkem jednoduchý. Hlavní hrdina Patrick Jane (Simon Baker) je naprosto geniální člověk (někdy je to i strašidelné). Pracuje jako nezávislý konzultant pro CBI Jeho velkým talentem je neobyčejná všímavost, manipulace s lidmi, sugesce, hypnóza a schopnost vcítit se do mysli ostatních lidí. Někdy je díky těmto schopnostem považován za senzibila či okultistu. Ostatně, dříve než začal dělat poradce CBI, využíval těchto schopností při vystupování v televizních přenosech a to pro něj a jeho rodinu bylo osudné.Svým posledním vystoupení v televizi na sebe upoutal pozornost sériového vraha přezdívaného "Red John". Ten zavraždil jeho ženu a dceru. Patrik poté nabídl své služby CBI v naději, že pomocí tohoto úřadu bude mít šanci dostat "Red Johna". Jeho velice vyjímečnou partnerkou se stáváTeresa Lisbonová. Zbytek týmu se skládá z Kimballi Cho, Wayna Rigsbyho a Grace Van Peltové. Doufám, jestli se rozhodnete tento seriál sledovat, tak vás zaujme tak, jako mne. Příjemnou zábavu :D

Castiel

13. listopadu 2013 v 17:35
Jestli znáte Supernatural (Lovci duchů) tak určitě víte, kdo je Castiel ( Misha Collins). Mimochodem je to má oblíbená postava. Má nezaměnitelnou osobnost a úžasné pohledy. Pro ty co neví kdo je Castiel ( Takových lidí je doufám málo). Je to anděl, který se rozhodl postavit vlastnímu druhu, aby se přidal k bratrům Winchesterovým a pokusil se odvrátit jak apokalypsu, tak celé šílenství ohledně Nebe a Pekla. Je zřejmě jedním z mála ušlechtilých andělů ( dle mého názoru nejspíše jediný), kteří v nebi kdy pobývali. A samozřejmě nesmím zapomenout na baloňák, který stále nosí na sobě.
Misha Collins (Castiel)
má nádherné oči

Supernatural

13. listopadu 2013 v 17:13
Ahoj. Chtěla bych vás seznámit s mým oblíbeným seriálem Supernatural. Ten kdo ho zná jistě ví jak je bezvadný. Něco k příběhu. Za smrt matky bratrů Sama a Deana Winchesterových mohou temné síly. Jejich otec a Dean si z hledání pomsty a ničení jiných temných sil a tvorů vytvoří životní poslání, jen mladší Sam se snaží o normální život pryč od rodinné minulosti. Když však otec zmizí, nemá na výběr a přidává se k Deanovi. Při všem, co je na cestách čeká, se strach stává luxusem, který si nemohou dovolit.

Kapitola II.

3. listopadu 2013 v 20:44 | Vanda Fouňová
KAPITOLA II.
On
Konečně jsme dostali nový úkol. Kapitán nás postupně zasvěcoval do podrobností naší mise :,, Dobře teď mě chvilku poslouchejte. Jak všichni už určitě víte, náš průzkumný tým narazil v jedné neprozkoumané lokalitě v horách na novou jeskyni. Máme za to že ji odkryl nedávný sesuv horniny. Naši vědci doufají, že by se tam mohly nacházet hodnotné horniny, a proto jsme byli pověřeni mi, aby jsme je do tý díry bezpečně dopravili. Nějaké otázky?" Podíval jsem se po ostatních. Všichni měli na tvářích ten nedočkavý výraz. Ticho prořízlo sborové: ,, Ne pane !" Kapitán souhlasně přikývl : ,, Dobře. Za dvě hodiny se sejdem tady. Kdo bude chybět zůstane na základně. Rozchod."
Za dvě hodiny jsme byli všichni připraveni k odchodu. Kapitán přicházel hned po nás se skupinou asi deseti vědců. Nás bylo dohromady šest. Téhle naší skupince se na základně říkalo Černý oddíl. Nikdo neví, kdo s tím přišel první, ale tak nějak se to uchytilo. Všichni jsme byly totiž Zatracení. Děti narozené z člověka a mocné bytosti. Kapitán se vědcům představil jako Kapitán. Jinak mu na základně nikdo neříkal. Dokázal přemisťovat předměty a lidi na jakékoliv místo, kde už někdy byl. Mimochodem já jsem D. Má schopnost je vyvolat jakýkoliv druh ohně. Dále v týmu je Raf, který dokáže manipulovat se vzduchem, Sorred zase ovládá vodu, Marcus kterému se přezdívalo Zbrojíř, protože dokázal přetvářet kov ve zbraně a v neposlední řadě tu byl Raine a jeho léčitelská magie. Říkalo se o něm že dokáže k životu přivést i mrtvého. Tohle jsme my.
Konečně jsme mohli vyrazit. Díky Kapitánovi a jeho všestraně užitečné schopnosti jsme byli u jeskyně za jeden den. Byla obrovská. Průčelí zdobily krápníky, které dodávali jeskyni vzhled šelmy s doširoka rozevřenou tlamou. Působila strašidelně, jako by to byl její účel, odpuzovat nezvané hosty. Kapitán vešel do jeskyně první. Trochu vyděšené vědce jsme drželi v kroužku mezi sebou. Uvnitř vládlo hrobové ticho. Jako světlo nám sloužily pochodně, které jsem nechal hořet modrým, jasným plamenem. Na zdi kolem nás vrhaly stíny, které se při každém mírném závanu větříku rozklepaly a vždy na vteřinu zmizely. Když už jsem si myslel, že těmi chodbami procházíme snad věčnost, došli jsme do veliké jeskyně. Byla nádherná. Dokonce jsme nepotřebovali ani louče, protože se zdálo, že stěny vydávají jemné namodralé světlo a osvětlují celou jeskyni. Monumentální krápníkové útvary se táhly od stropu až na zem nebo se nořily hluboko do jeskynního jezírka, které, jak se zprvu zdálo, dominovalo celé jeskyni.
Pomalu jsem se vracel k ostatním. Když jsem k nim přišel, uviděl jsem je stát u břehu jezírka a doslova zírat někam do jeho středu. Došel jsem až k nim, abych se také podíval. Chvíli jsem hledal a pak jsem to spatřil. Uprostřed jezírka vybíhal z vody malý ostrůvek na kterém byl ten největší krystal, jaký jsem kdy v životě viděl. Tohle musel být střed jeskyně. Po rozmluvě s Kapitánem jsme sestavili tým, který se měl vydat až ke krystalu. Nakonec jsem v týmu byl já, Kapitán a dva vědci, kteří mi nějakým záhadným způsobem připomínali laboratorní krysy. Sorred nám otevřel cestu jezerem a my se dostali až k cíli.
Až když jsem stál u krystalu tak jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Byl velký, protkaný drobnými černými žilkami, které se uprostřed krystalu shlukly do oválu velikosti člověka. Od země z něj vybíhalo několik menších ostře vypadajících krystálků. Z obdivování mě vytrhla hlasitá hádka vědců. Hádali se o tom, který z nich prozkoumá nález první. Kapitán se k nim pomalu vydal, ale než k nim stihl dojít, tak se vědci začali prát. Jeden vrážel do druhého a pořád na sebe křičeli že on se toho dotkl první, tak má právo to zkoumat. Druhého vědce to zřejmě naštvalo ještě více a vší silou strčil do svého soupeře, který zakopl o kámen a s křikem se zřítil na jeden z ostrých výrůstků. Smrt byla okamžitá. Jeho tělo se ještě párkrát zaškubalo a pak ochablo úplně. Než stačil kdokoliv z nás něco říct tak černé žilky se stáhli do středu a krystal se začal rozpadat. Vypadalo to že taje a pak, vlastně ani nevím co přesně se stalo, přede mnou ležela postava v černých, potrhaných šatech. Tím to všechno začalo.

Kapitola I.

1. listopadu 2013 v 11:10 | Vanda Fouňová
KAPITOLA I.
Ona
Krev. Je cítit všude. Křik, který se rozléhá po pustých planinách Starého světa a hlasy, našeptávající že je to jen sen. Zdává se mi stále dokola od té doby, co jsem se uložila ke spánku. Spánku v ledovém vězení. Jak je to asi dlouho ? 100, 200 let ? Kdy jsem to přestala počítat ? Z přemýšlení mne vytrhly hlasy, které rozhodně nebyly v mé hlavě. Někdo šel směrem k mému vězení. To není dobré. Někdo mne našel.
Myšlenky ve mě vířily jako letní bouře, které jsem tak často vídala na planinách, poblíž místa, kde jsem žila. To však bylo dávno a to místo už taky není. Zmizelo stejně rychle, jako ty bouře. Za jednu jedinou noc, kdy jsem byla svědkem vyvraždění celého druhu bytostí. Lidé je tenkrát nazývali Přízraky, ale přesný název pro tento druh byl Démoni. Nejvzácnější a nejmocnější druh ve Starém světě. Po jejich vyhlazení nastoupila nová doba. Doba Nového světa, kdy nejmocnějšími bytostmi se staly Stíny. Rozšiřovali temnotu a strach. Zabíjeli postupně všechny mocné bytosti, až jich zbyla jen hrstka, která zmizela někde v horách. Dříve mocné bytosti, byly počtem převáženy lidmi. Rasou, která se začala množit a rozrůstat.
Přibližně po 100 letech od zániku Starého světa se lidé a zbývající bytosti začali množit mezi sebou a to dalo vzniknout novému druhu, se zvláštními schopnostmi. Zatraceným. Někdy v té době jsem se rozhodla, že v tomto ,,novém světě" není pro tvora ze starých časů, jako já, místo a uložila jsem se k věčnému spánku v temnotě a zapomnění. Hluboko v srdci hory, kam nikdy nezavítá paprsek slunce. Bylo to tam bezpečné, alespoň to jsem si tenkrát myslela.
Zpět do přítomnosti mě vrátily nebezpečně se přibližující hlasy. Celá ta věčnost skrývání. Proč to muselo být zrovna teď. Slyším je. Jsou tak blízko. Cítím jejich doteky na svém vězení. Po tolika letech v ledu, kam jsem se schovala, abych už nikomu neublížila. Teď je cítím, jsou tu. Mám hlad. Tak velký HLAD. To byla moje poslední myšlenka, než mě zalilo teplo a oči mi zaslepilo ostré světlo. Těch 200 let bylo právě v tahu.

Kniha beze jména

1. listopadu 2013 v 10:59 | Vanda Fouňová
PŘEDMLUVA:
Každý příběh se šťastným koncem má svůj název, ale tento ho zatím nemá. Možná se ptáte proč ? Dobrá, povím vám to. Příběh který vám nyní budu vyprávět stále trvá a nikdo neví, kdy skončí, proto stále nemá jméno. Ale abych už dále nezdržovala, pohodlně se posaďte a zaposlouchejte se do příběhu, který se odehrál před tolika lety že se to nedá ani spočítat. Ve světě, kde vládly bytosti, které si ani v duchu nedokážeme představit. Přesně tady začal náš příběh....

Příběh

1. listopadu 2013 v 10:57
Ráda bych sem postupně psala příběh, který jsm sama vymyslela. Doufám že se bude líbit a prosím vás, aby jste ke mě byli shovívaví. Jsem teprve začátečník. Usmívající se

Něco na úvod

1. listopadu 2013 v 10:25
Ahoj. Ráda bych tento blog zasvětila kráse fantasy, knihám, vlastním příběhům a všemu co mou střeštěnou osobu napadne. Doufám že se těm několika málo lidem, kteří se sem dostanou, bude líbit.