Smrt

13. února 2015 v 8:40 | V.F.
Jsem andělem. Rozpadlým na kusy,
v záplavě černého peří.
Hudba srdce utichá a já vidím padat hvězdy,
jedna za druhou trhají oblohu na bezcenné cáry.
Umírá, stejně jako já v cizím náručí, které mne objímá.
 

Beznaděj

13. února 2015 v 8:39 | V.F.
Ztrápená duše, plazící se tmou
za zvuku kapek vody a ozvěny skal,
bolesti vytékající z ran.
Toužící po životě na povrchu země,
životě: ruce, sápající se výš za světlem.
Dojdou svého cíle a pak padají zpět.

Zapomenutý

25. srpna 2014 v 11:32 | V.F. |  Témata týdne
Obklopovala mě temnota - nic jsem neviděl, nic neslyšel. Ticho, které zde panovalo mi drásalo duši a pomalu přivádělo k šílenství. Vznášel jsem se v nicotě - pohlcovala kousek po kousku každičkou část mého těla.
To je ono? Smrt? Tak takhle skončím? Věky i člověkem zapomenut. Ztracen v nicotě času a pomíjivosti lidské mysli? Heh...čekaljsem...čekal jsem něco jiného. Lidé - člověk - je až k pláči, jak rychle dokáží na někoho zapomenout.
Chtěl jsem žít věčně - když né na světě, tak alespoň v myslích lidí. Chtěl jsem dokázat něco velikého, aby si mě pamatovali, aby udrželi mé jméno navždy.
Jméno?
Jaké to bylo jméno?
Nedokážu to. Nevzpomenu si.
Už je moc pozdě- pozřela mne temnota. Zbyla jen poslední vzpomínka- myšlenka- na slova a pak vše zmizelo. Zůstal jsem sám, zapomenut v nicotě věčnosti.
 


Mršina-Rob Thurman

13. srpna 2014 v 12:37
Jmenuju se Chňapal.
Běžím a poboku mám bratra. Ne, není to vlastně můj bratr, ale je z mé smečky, a to je totéž. Kdysi mi zachránil život, před lety. Já dneska zachránil jeho duši. Je to Rafferty: teď si vzpomínám, i když v zápalu boje jsem na to možná zapomněl. Pamatuju si ještě víc. Pamatuju si sebe. Pamatuju si svůj život. Pamatuju si, jak došlo k tomu, že teď běžíme vstříc stromům pod obrovským krvavým měsícem. Pamatuju si, že jsem bratranci říkal, ať si jde žít vlastní život. Na to mi řekl, že jeho život jsem já a zachránil jsem mu duši: že jsem jeho rodina, jeho nejlepší část.
Měl pravdu. Rodina by vždycky měla být vaší nejlepší částí.
Jmenuju se Chňapal a myslím, že tohle je naposledy, kdy to vím. Brzo si to nebudu pamatovat o nic víc než hranolky a narozeninové dorty. Nebudu si pamatovat spršku pih rozprostřenou na ňadrech nádherné ženy ani dotek jejích měkkých rtů. Nebudu si pamatovat vánoční cukroví mé matky, křiklavě zbarvené ptáky v pralese, karetní hry a lyžování na černé sjezdovce, ani to, jak jsem vypil šest piv, vylezl na střechu koleje a vyl na hvězdy. Jsou to ty nejlepší vzpomínky, jaké kdo může mít. Já je měl. To se počítá.
Jenže to bylo předtím a teď je teď.
Cítím, jak mi srstí proudí noční vzduch, když běžím. Cítím zvěř v lese a smečku po boku. Tady se dá žít, pro Vlka to bude dobrý život... nebo jen pro vlka. Někde v předu na mě čeká okraj útesu.
Jmenuju se Chňapal.
Konečně tam stojím. Není to útes pod mými tlapami, ale i tak je skutečný. Nevidím ho očima. Nedotýkám se ho, ale cítím ho v mysli. Nevím, co čeká dole, ale nebojím se. Nebojím se, protože mi po boku stojí rodina. Je se mnou bratranec, který je zároveň mým bratrem. Je to má smečka. Čeho bych se mohl bát, když mám tohle všechno?
Teď je teď. Vždycky je teď.
Teď je dobré. Mohlo by to být to nejlepší.
Je to to nejlepší.
Jmenuju se Chňapal.
Jmenoval jsem se Chňapal.
Jmenuju se.... jmenuju se...
Jsem...
Jsem ztracený i nalezený a jsem volný a šťastný.
Až skočím přes okraj, někdo skočí se mnou, bok po boku. Cítím v něm spřízněnost. Spřízněnost je všechno. Nejsem sám.
Nikdy nejsem sám.
Přistávám, pode mnou je země a nade mnou měsíc. Jsem vlk. Jsme smečka.
A víc nepotřebuji.


,,Protože síla smečky je ve vlkovi a síla vlka je ve smečce."
-Rudyard Kipling

Píseň mrtvých

13. srpna 2014 v 12:05 | V.F.
Nekonečné sály plné tančících párů, hudby, zpěvu, jídla a ponurých barev-koberce, stoly i tapiserie na stěnách byly v odstínech šarlatové a půlnoční černě. Dokonce i tančící postavy byly oděné v podobných barvách- občas se v davu mihla fialová nebo tmavě modrá, aby hned poté mohla zase zmizet. Vzácné šperky na krcích urozených dam se třpytily, jak se v nich odráželo světlo tisíců svící rozmístěných na stěnách a velkých železných lustrech.
Piáno, které až do teď hrálo osamělou melodii, utichlo a místo něj se začal rozléhat pláč desítek houslí doprovázený sametovým hlasem ženy v černé masce. Krásná a osamělá píseň, plná bolesti a pokušení.
První pár začal tančit. Postupně se k nim přidávali ostatní, až se nakonec v rychlém tempu hudby prolínaly a splývaly stovky postav. Hlas ženy přidával na intenzitě, prostor hýřil barvami, které se slily do jedné černé skvrny. A pak bylo ticho, jen vítr si pohrával s pavučinami a roznášel staré cáry, dříve rudých, tapiserií po pustém sálu, kde se dříve konaly velkolepé bály.
Dnes. Dnes zde tančí ,už jen duše mrtvých.

Letní bouře

16. července 2014 v 13:02 | V.F.
Nebe-vysoké a zamračené, plné černých, kulatých mraků připomínajících lavinu-těžkou a ničivou silou.
Ticho. Dokonce ani ptáčci nezpívají. To je ta chvíle-chvíle před bouří. Oblaka se zdají býti ještě níže, jako by chtěla zemi rozdrtit svou vahou. Vzduch je dusivý a vlhký, provoněný zemiou a stromy.
Začíná pršet- jedna kapka za druhou barví našedlou hlínu v tmavou hnědou břečku a právě v tento moment se ozve hrom. O vteřnu později jej následuje blesk, který rozzáří oblohu, jako zářivka. Další hrom- dunivý, zemí otřásající zvuk.
Nevím proč, ale bojím se. Ovládá mě panika a já nevím, kam se schovat. Myšlenky i víří hlavou, ale ani jedna z nich mi nic neporadí. Jsem sama v nebezpečné krajině a nad hlavou mám plačící oblaka, protkaná dravými blesky. Krásnými a nebezpečnými zároveň - a to bouře teprve začíná.

Ein und Alles

9. června 2014 v 21:26 | Aussie |  Aussie
Ich sehe den Himmel. "Das ist das letzte Mal," fällt mir ein. Die Wolken ziehen sich zusammen und die Bergspitze sind in ihnen gehüllt. Manchmal bricht die Sonne durch, ich blinzle in sie für eine Sekunde, dann ist sie wieder weg.
Helena ist auch weg, sie hat jetzt einen Besseren, einen, der nicht so einfach ersetzbar ist wie ich. Er macht und ist alles, was ich nicht schaffte. Was ich nie schaffen und nie bedeuten konnte. Morgen wacht sie, die schönste Frau der Welt, auf, sieht ihn, lächelt, er nimmt sie in die Arme und die Beiden sind das glücklichste Paar unter der Sonne.
Die scheint gerade an mich, blendet mich, bis ich nur Dunkel sehe. Die Droge fließt durch meine Gefäße und macht meine Umgebung unreal. Aber es ist real und ich weiß es. Warum denke ich jetzt nicht "Du Idiot, was machst du?!" als alle sagen, warum bin ich sogar jetzt der Ausnahmefall? Weil ich sie liebe, denke ich. Seit zwölf Jahren. Und da gibt's nichts Anderes für mich, bei mir ist es so einfach, ich bin der einfachste Mensch.
Alles ist so schwer. Das ist das Ende und es ist nichts Neues unter der goldenen Sonne. Meine Welt ist schon beendet. Sie ging schon weg. Und sie war mein Ein und Alles.

Amulet

6. května 2014 v 13:42 | V.F.
,,Vyprávěj. Vyprávěj" křičí hlasy v mojí hlavě. Je jich mnoho a stále se vracejí, stále mluví. Jsou semnou od doby, co mám svůj amulet. Našel jsem ho. Ležel tam - tam v trávě - ve staré zahradě za zříceným domem, kam se občas chodím procházet. ,,Nesmíš tam. Nesmíš!" promlouvalo mé svědomí. Neposlechl jsem. Šel jsem tam a spatřil ho. Ach.
Třpytil se a lákal, přitahoval mě obří silou. Podlehl jsem, sebral ho a právě v ten moment se začaly hlasy ozývat. Škádlí mě, přemlouvají,našeptávají. Svádí mě do temnoty a stejně jsem ho nemohl zahodit. Nešlo to.
Teď už ale dál nemohu. ,,Mlčte" křičím do studené noci pode mnou. ,,Tak mlčte!" Neposlouchají. ,,Když to uděláš, tak zmizíme. Přestaneme." Posunu nohu ještě dále. ,,Tak dobře. Máte to mít." Udělám velký krok směrem do hluboké tmy. Ach. Ticho. ,,Konečně přestaly." Mou mysl, s posledním cinknutím amuletu, zahalí tichá a uklidňující nicota.

Hodiny

27. dubna 2014 v 19:21 | V.F. |  Témata týdne

Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Dotěrný zvuk ručiček znějící opuštěným sálem. Tik. Tak. Cvak. Ručička se zadrhla. Cvak. Bim. Bam. Bim. Bam. Hodiny odbíjí. Další nekonečná hodina zmizela. Cvak. Tik. Tak. Černý stín ručičky se dal opět do pohybu.
Hodiny. Pozoruji je už dlouho. Kolikrát už odbily? Dvacetkrát? Třicetkrát? Nevím. Nevzpomínám si. Kde jsem? Proč tu čekám? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Tik. Tak. Tik. Tak. Vzpomínám si jen na hodiny a jejich pravidelné tóny - jako píseň. Měly krásně vyřezávané sloupky, místy zlacené, plné propletených těl draků. " Umělec si musel dát se svým dílem hodně práce," problesklo mi hlavou. Klidně by se mohly začít hýbat. Létat.
Tik. Tak. Tik. Tak. Ručička se zase blížila ke konci své cesty. Proč tu sedím? Nač čekám? Tik. Tak. Tik. Tak. Odvážím se porozhlédnout po sále. S námahou otáčím těžknoucí tělo. Jsem tak unavený. Tik. Tak. Tik. Tak. Mdlým zrakem se rozhlédnu po sálu. Sklouzávám pohledem od stropu s těžkými trámy na kamennou stěnu, podél které stojí další a další hodiny. Netikají. Mlčí. Mlčí stejně, jako těla na podlaze. Spousta těl. Padlí válečníci, jejichž čas přišel.
Z pozorování mě vytrhl zvuk odbíjení. Otočím se ke svým hodinám, ty však stále klidně tikají. Pohledem pátrám po sále, nic nevidím. Znovu odbití a s ním výkřik. Ticho. Další hodiny přestaly fungovat a další život pohasl.
Tik. Tak. Tik. Tak. Cvak... Ručičky se zastavily. Zahledím se na ně. Musím hodně zaostřit, protože už skoro nevidím. Rána v mojí hrudi začíná bolet. Cvak. Bim. Bam. Bim. Bam. Zvuk odbíjení je čím dál tím vzdálenější. Jak to, že hledím do stropu? Neseděl jsem? Už si nevzpomínám. Ach. Bim. Bam. Bim. Bam. Cvak. Cvak...
Další hodiny přestaly tikat.

Věž strážných andělů

12. dubna 2014 v 17:09 | V.F. |  Témata týdne
Daleká věž, vysoká a mohutná. Sama v modré nicotě. Obklopená mraky tak čistými, že připomínaly bělost křídel andělů. Římsy byly zdobené chrliči, těmi obludnými stvořeními, která vypadala, že se chystají skočit do hlubin propasti. Tlamy, doširoka rozevřené ostré kamenné zuby. Křídla, roztáhlá a připravená k letu. Jen tváře. Ach, ty ubohé tváře, měly výrazy plné bolu a křivých šklebů. Masky a grimasy. Avšak i přes všechny jejich nedokonalosti, věž hlídali. Kamenní, stážní andělé.
Přicházely větry, bouře, slunečné dny i kruté zimy. Strážci tam stále byli. Neopustili svou věž, nebeský poklad. Neutekli.
Pak přišly tajemné noci, měsíce v úplňku, hvězdy - padající slzy oblohy. Rudé a žhavé. Krvácející. Nechávaly na obloze jizvy, jako čas a počasí na tvářích chrličů. Za takových nocí chrliči opouštěli svá místa na římsách a za zvuku drolících se kamenů, kroužili okolo věže. Prolétávali ozdobnými sloupky, oblétávali střešní lilie a stylizované korouhve.
Jejich stíny se odrážely ve vitrážových oknech, jež při svitu měsíce byly rudé, žluté, červené, zelené a modré.
Slétávali i pod mraky, až dolů, do hlubin k základním kamenům, odkud se vraceli zpět k římsám. Věrní andělé. Létali až do úsvitu, a když padl první paprsek slunce na věž, ti divocí noční andělé, byli zase kamennými chrliči, sedícími na římsách. Nehybnými a tichými.

Kam dál